Immanuel Kant

Biografie / Filozofie

*22.4.1724 (Královec) – †12.2.1804 (Královec), německý filozof a vědec, zakladatel německé klasické filozofie. Celý svůj život prožil v Královci, kde byl v období 1770–1796 profesorem logiky a metafyziky tamější univerzity. V tzv. předkritickém období (do roku 1770) uznával možnost spekulativního poznání věcí, jak jsou samy o sobě, tj. metafyziku. V kritickém období popřel tuto možnost na základě zkoumání forem poznání a omezenosti lidských poznávacích schopností. V předkritické periodě rozvinul tzv. nebinární kosmologickou hypotézu o vzniku a vývoji sluneční soustavy z prvotní „mlhoviny“ (Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels, Všeobecná přírodní historie a teorie nebes), tato teorie poprvé vnesla do astronomie myšlenku historického vývoje přírody. Kantovo kritické období vyznačují tři kritiky (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti), jimiž Kant překvapil filozofickou veřejnost. Všechny se zakládají na učení o jevech a věcech o sobě, tvořícím jádro Kantova kriticismu. Podle Kanta naše poznání počíná tím, že „věci o sobě“ působí na naše vnější smyslové orgány a vyvolávají v nás počitky, v tom je Kant materialista. Pokud však jde o formy a hranice poznání, je Kant idealistou a agnostikem, neboť se domnívá, že ani počitky, ani pojmy a soudy nemohou poskytnout skutečné poznání věcí o sobě, protože jsou apriorní a subjektivní. Kant se rozchází s „dogmatickou“ teorií odrazu. Logiku dělí na všeobecnou, jež abstrahuje formy myšlení od jejich předmětného obsahu, a transcendentální, jež se zabývá tím, co dodává poznání apriorní, obecný a nutný ráz. Staví otázku o možnosti apriorních syntetických soudů v oblasti matematiky, teoretické přírodovědy a metafyziky. V matematice vysvětluje všeobecný a nutný charakter matematických pravd tím, že prostor a čas, s nimiž matematika a geometrie pracují, nemají ráz forem bytí samých věcí, ale jsou jen apriorními formami naší smyslovosti. V teoretické přírodovědě podmiňuje možnost apriorních syntetických soudů 12 kategorií, jež jsou jako „čisté pojmy“ apriorní. Přírodověda svůj předmět neobjevuje, nýbrž jej sama vytváří. V metafyzice pak dochází k závěru, že všechny tři spekulativní disciplíny tradiční filozofie – racionální psychologie, kosmologie a teologie – jsou ve skutečnosti pseudovědy. Tak Bůh nemůže být objeven ve světě jevů, a tedy ani dokázán, ani vyvrácen. Proto je náboženství věcí víry a nikoliv poznání. Avšak podle Kanta víra v boha je přesto nutná neboť bez ní nemůžeme uvést v soulad požadavky našeho svědomí s nepopiratelnými fakty zla ve světě. Velikou úlohu sehrála ve vývoji filozofii Kantova kritika racionální kosmologie. Její nároky vedou podle Kanta nutně k rozumovým antinomiím konečnosti a nekonečnosti světa, nekonečné nebo konečné dělitelnosti hmoty, nutnosti a svobody. Rozum je tedy antinomický a dialektický samou svou podstatou. Avšak Kant odmítá uznat, že by tato kosmologická dialektika mohla být přibližným odrazem rozporností reálného světa a pokládá ji proto za ryze subjektivní, za „logiku zdání“. V etice vycházel z přesvědčení, jež si utvořil pod vlivem J. J. Rousseaua, že lidská osobnost představuje cíl sám o sobě a nesmí být pokládána za pouhý prostředek k realizaci jakýchkoliv jiných úkolů, i kdyby to bylo třeba všeobecné blaho. Za základní zákon mravnosti prohlásil formální vnitřní příkaz, tzv. kategorický imperativ, odděluje při tom přísně vědomí mravní povinnosti od empirických smyslově citových sklonů. Kantova morálka je autonomní, čin je morální, je-li konán výlučně z úcty k mravnímu zákonu, v případě konfliktu mezi mravním zákonem a náklonností požaduje Kant rigorózně bezpodmínečné podřízení povinnosti. Jestliže čin odpovídá morálce, ale je motivován náklonností, je podle Kanta pouze „legální“, ne však „morální“. V estetice redukoval krásno na nezainteresované uspokojení, vyvolané nazíráním estetických forem předmětů. V tomto smyslu je krása subjektivní. Umělecká díla se posuzují jako účelná, avšak umělci nelze zvenčí jeho cíle předpisovat, estetická nutnost je nutnost bez cíle. Formalistické tendence Kantovy estetiky vedly k závěru, jako by nejvyšší umění mělo být zcela samoúčelné. Avšak ani Kant nebyl schopen svůj formalismus důsledně realizovat. Kantovo učení je plné protikladů, ale právě proto zcela mimořádně zapůsobilo na další vývoj filozofie a vědeckého myšlení. Kantovo dílo mělo mimo jiné vliv na J. G. Fichta, F. W. J. Schellinga a zejména na G. W. F. Hegela. V 60. letech 19. století vzniklo novokantovské hnutí, snažící se na základě Kantových myšlenek vytvořit idealistický systém. Kant působil i na krásnou literaturu (H. Kleist, F. von Schiller). Kant patří mezi nejvlivnější myslitele v historii filozofie.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 17. 6. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: a posteriori, a priori, afekce, Albert Schweitzer, Arthur Schopenhauer, autonomní a heteronomní etika, axiologie, Borden Parker Bowne, bytí, Charles Renouvier, Christian Wolff, dialektická logika, dialektika, dogmatismus, druhý, dualismus, Edmund Burke, Edvard Caird, Emanuel Swedenborg, estetika, fenomén, fenomenologie, filozofie, filozofie identity, filozofie práva, František Krejčí, Franz Brentano, Friedrich Albert Lange, Friedrich Heinrich Jacobi, Friedrich Schiller, Friedrich Schleiermacher, Friedrich Ueberweg, Georg Friedrsch Meier, Gustav Zába, Hans Larsson, Hans Vaihinger, homogennost a heterogennost, humanismus, Isaak Iselin, Jean Jacques Rousseau, jednota a boj protikladů, Johann August Eberhard, Johann Friedrich Herbart, Johann Gottfried von Herder, Johannes Rehmke, Johannes Volkelt, Josef Durdík, Jules Lachellier, Kaliningrad, Kantova-Laplaceova teorie, kantovství, Karl Jaspers, kategorický imperativ, kosmopolitismus, kriticismus, kriticismus, Ladislav Rieger, Martin Knutzen, Martin Luther, německá klasická filozofie, noetika, novokantovství, o sobě a pro sebe, osobnost, osvícenství, Oto Liebmann, princip estetický, psychický jev, rozmanitost, rozpor, rozum, rozvažování, Salomon Maimon, scholastika, syntetické a analytické soudy, teismus, teleologie, transcendentální, transcendentální fenomenologie, transcendentální idealismus, transcendentální logika, transcendentní, transcensus, triáda, tübingenská škola, účinek, Valentin Ferdinandovič Asmus, Vasile Conta, věc o sobě a věc pro nás, vědomí, vědosloví, voluntarismus, vůle, Wilhelm von Humboldt, zdání.