kosmopolitismus

Světoobčanství. Výraz kosmopolitismu se objevuje již v antice (sofisté

, kynikové

, stoikové

). Kosmopolitické názory se šířily zejména v době krize antického „polis“ a vzniku mnohonárodního státu Alexandra Velikého. Zenonovi z Kitia a jiným stoikům znamenal ideál „kosmopolity“ hledání takové společenské formy, která by umožňovala člověku žít podle „světového zákona“. Jinou podobu kosmopolitismu vyjadřuje kyrénská škola, hlásající hédonismus, v úsloví: ubi bene, ibi patria (kde je dobře, tam je vlast). Jádrem ideje kosmopolitismu je zřeknutí se vlasti a vlastenectví. Ve středověku byla katolická církev hlavně nositelem kosmopolitických tendencí. Tento kosmopolitismus se lišil od kosmopolitismu renesančního, který zaměřoval myšlenku světoobčanství proti feudální rozdrobenosti (Dante, T. Campanella). Abstraktně humanistická idea kosmopolitismu vyjadřovala požadavek osvobození jednotlivce z feudálních pout. Osvícenství v době francouzské revoluce konce 18. století vyzdvihlo v zápase s církví a feudálním zřízením humanistický ideál lidstva. V Německu reprezentanti klasické filozofie a literatury (T. Lessing

, J. W. Goethe

, F. von Schiller

, I. Kant

, J. G. Fichte

) spojovali myšlenku světoobčanství, namířenou proti feudálními partikularismu, s patriotismem, vystupujícím za národní jednotu. Kosmopolitické ideje o potřebě vytvářet světový stát vyjadřují i představitelé humanistického pacifismu (například v návrzích na přestavbu OSN na světový stát).