triáda

Filozofie [řecky trias, trojice, přeneseně trojkrok], v dialektice obecné schéma světového dění; heuristický princip a metoda poznání, která se skládá ze tří momentů (teze, antiteze, synteze). Při ztotožnění, popřípadě shodě struktur bytí a vědomí má triáda platnost v obou oblastech: bytí i vědomí. Systematicky se triadickou myšlenkou, naznačenou už u předsokratiků a Platóna

, zabýval Proklos

(postup od „jedna“ prostřednictvím emanace k mnohému a poté opět k jednomu). Triadické schéma, přítomné v celé křesťanské

filozofické tradici, zvláště díky dogmatu o Trojici boží, znají zejména křesťanští mystikové, v českých zemích pak J. A. Komenský

, v 19. století F. X. Baader

. Klasické podoby nabyla triáda v německé klasické filozofii a vyvrcholila u G. W. F. Hegela

. Hegel ztotožňoval struktury bytí a myšleni a vycházel od absolutní ideje jako světového ducha před vznikem přírody a z konečného ducha, tato logika je tezí. Triadické schéma u Hegela platí i pro jednotlivé momenty vývoje a procesy, třetí stupeň je vždy pravdou prvního a druhého. Kantovi

Hegel vytýká, že sice triadickou formu znal, avšak neužíval ji důsledně, proto mu chybí kategorie míry jako to třetí vůči kvalitě a kvantitě. Hegel klade ve své Logice vznikání (a zanikání) jako syntézu bytí a nicoty, rozpor jako syntézu totožnosti a rozdílu, míru jako jednotu kvality a kvantity ap. Jeho pojetí světa jako soustavy ze sebe vycházejících a do sebe přecházejících triád nese rysy formalismu, na jehož nebezpečí sám Hegel upozorňoval.