dialektika

[Dyalektyka, z řeckého dialektiké techné – umění vést rozhovor, spor], učení o nejobecnějších zákonitých souvislostech a vývoji bytí a myšlení; na něm je založena metoda tvůrčího poznávání a jednání. Dialektika je filozofická věda, vědecká metoda myšlení a metoda tvoření vůbec. Teorie dialektiky tvoří organickou součást světového názoru. Jejím jádrem jsou dva základní principy: princip všeobecné souvislosti jevů a princip vývoje. Tyto univerzální zákonitosti vysvětluje a dále rozvíjí dialektická soustava kategorií a zákonů, která sama historicky vznikla a historicky se rozvíjí. Dialektika se vyvíjela v boji s metafyzikou jako antidialektickým způsobem myšlení. – Lidské myšlení a poznání nese od samého počátku dialektické rysy; proto lze říci, že dialektika vznikla zároveň se vznikem člověka a lidské spol. Míra a úroveň dialektičnosti myšlení závisí ovšem na stupni rozvoje společenské praxe a jemu odpovídajícím stupni poznání reálné objektivní dialektiky. Bez respektování určitých elementárních dialektických souvislostí není totiž možná orientace člověka ve světě, ani změny světa v zájmu člověka. Filozofický výklad této reálné dialektiky se však objevuje až se vznikem filozofie. Prvopočátky filozofické dialektiky sahají až do nejstarších kultur zemí Dálného východu, zejména Číny, a Indie; zralejších forem však nabyla dialektika v antice, zejména v řecké filozofii, která vytvořila nepomíjející příklady dynamického a celostního myšlení ve vnitřních protikladech. – Slovo dialektika poprvé užíval Sokrates

pro umění vést dialog jako spor vycházející z oboustranného zájmu účastníků na vyjasnění problému a na poznání pravdy pomocí kladení otázek a střetání názorů: U Sokrata, a ještě více u Platóna

, zahrnovala dialektika logické operace členění a spojování pojmů a tvoření správných definic. Antická živelná dialektika byla však též určitým pojetím vesmíru, který byl chápán jako věčný, ale uvnitř něho byly zjišíovány nepřetržité procesy změn, vznikání a zanikání, boj a přeměna protikladů. U Platóna rovněž není dialektika jen ujasňováním pojmů, ale především postupem, který vede k postižení skryté podstaty bytí. Aristoteles

, který na rozdíl od výrazně idealistické dialektiky Platónovy přibližoval dialektiku logice a zkoumání reálného světa, dialektiku chápal mimo jiné jako vědu o možném a pravděpodobném a podal příklady dialektické interpretace některých kategorií. Stoicismus přispěl k dialektice mimo jiné charakteristikou logických kategorií na základě jazykové analýzy, promítaje při tom své učení o slovu (logu) do objektivní skutečnosti. V novoplatonismu, jehož mystické ladění reflektovalo blížící se konec antického světa, se rozvinuly zvláště ideje hierarchického uspořádání jsoucna, myšlenky o rozdvojování jediného a o věčném pohybu kosmu. Středověká scholastika nazývala dialektikou formální logiku v aristotelském pojetí. Centrální ideou středověku se stala myšlenka osobního absolutna, monoteistického křesťanského

boha. Avšak ztotožnění boha s přírodou v panteistických proudech středověku vedlo k tomu, že bůh se stal principem samopohybu samotného bytí. Renesanční myšlení vyzdvihlo dialektické ideje o shodě protikladů, o totožnosti maxima a minima. Přestože v novověké filozofii převládla na čas metafyzická metoda popisu, klasifikace a rozboru, rozvíjely se dialektické ideje v novověké filozofii a vědě dále. Tak R. Descartes

formuloval poznatek o nestejnorodosti prostoru a uplatňoval myšlenku vývoje v kosmologii. B. Spinoza

prohloubil dialektické pojetí substance jako příčiny sebe sama a formuloval dialektiku svobody a nutnosti. G. W. Leibniz

, vedle základního učení o aktivních substancích odrážejících v sobě celý svět, vyslovil hluboké myšlenky o jednotě času a prostoru. Celostní koncepci dialektiky jako všeobecné teorie a metody však rozvinula teprve německá klasická filozofie. U I. Kanta

dostává dialektika úlohu odhalovat iluze lidského rozumu, který upadá do rozporů, chce-li dosáhnout absolutních hodnot. Historický význam této koncepce byl v tom, že ukázala nutné rozpory v rozumu, což vedlo (od Kanta a jeho kriticismu) k vývoji pozitivní dialektiky. Vrcholem klasické idealistické dialektiky je Hegelovo

učení; jeho dialektika je univerzální, obsahuje všechny formy bytí od čistých logických kategorií až k dialektice historického procesu, od bytí přes podstatu k pojmu, od abstraktního bytí až po sebereflexi absolutního ducha. Pojem je u Hegela subjektem, objektem i absolutní ideou. Modelem Hegelovy dialektiky, rozvinuté v idealistickém systém kategorií, nebyla objektivní realita, ale myšlení, v němž v jediném se podle Hegelova přesvědčení opravdu realizuje dialektický vznik a vývoj. Objektivně idealistická dialektika Hegelova byla v rozporu se vznikající novověkou reálnou dialektika přírodních věd: s vývojovou koncepcí v geol. Ch. Lyella

, s evolučním učením Lamarckovým, kosmologickou teorií Kanta a P. S. Laplacea

a dalšími objevy. – Marburská škola novokantovců zaměňovala dialektiku logikou matematického pojmu funkce a popírala platnost kategorie substance. Koncem 19. století však vlivem zostření sociálních protikladů vzrůstá zájem o dialektiku v iracionalistickém, subjektivistickém a pesimistickém smyslu. Novohegelovci zastávají tzv. negativní dialektiku, usuzující z pojmového protikladu na nereálnost poznávaného objektu. H. Bergson

podává iracionalistický výklad protikladnosti a v jednotě protikladů spatřuje „zázrak“. V existencialismu se dialektika traktuje relativisticky jako víceméně nahodilá struktura vědomí; dialektika přírody se odmítá, v přírodě „vládne pozitivistický rozum“; dialektika pramení z hlubin vědomí, z osobní praxe a hodí se jen k poznávání sociálních jevů. Nábožensky orientovaný existencialismus posouvá dialektiku do roviny dialogů mezi člověkem a bohem. Jen v některých směrech, například v neoracionalismu se do jisté míry uplatňuje dialektika přírody. – Dialektika se vyvíjela v boji s metafyzikou jako takovým způsobem myšlení, pro nějž je charakteristická jednostrannost, strnulost, absolutizace té či oné stránky, momentu nebo prvku v určitém strukturálním a dynamickém celku. Také metafyzika má různé historické podoby. V antice například již Herakleitos kritizoval absolutizaci proměnlivosti věcí dovedenou až do plného relativismu. Opačnou jednostranností se vyznačovala elejská škola, vycházející z koncepce jediného,jednotného a nehybného bytí. V pojetích vesmíru se jednou svět roztavoval v proudech žhavého ohně, jindy jako by zkrystalizoval v pevnou a neměnnou skálu. V novověku vedla metafyzika k absolutizaci popisného, analytického a klasifikujícího poznání, později, zejména při rozvinutí experimentální metody, k přeceňování izolace, jak to bylo charakteristické pro empirické obory. V boji o ideu vývoje metafyzika vývoj buď zplošťovala na kontinuální evoluci, nebo naopak vytvářela různá pojetí „tvořivého“ nebo „emergentního“ vývoje s iracionalistickým pozadím. Pro metafyzický způsob myšlení je typický sklon k extrémům, kolísání z jedné krajnosti do druhé na základě absolutizace jednou trvalosti, podruhé proměnlivosti, samostatnosri nebo podřízenosti toho kterého prvku objektivní skutečnosti.