Johann Gottfried von Herder

[Herdr], *25.8.1744 – †18.12.1803, německý osvícenský filozof, spisovatel a literární vědec; protestantský kazatel, od roku 1776 generální superintendant ve Výmaru. Již v raných kritických spisech o jazycích a literatuře, ovlivněných G. E. Lessingem

a J. J. Winckelmannem

, poukázal na historické souvislosti, jež podmiňují vývoj literatury. Brzy se stal nejvýznamnějším teoretikem období Sturm und Drang a německé klasiky. Jeho práce o Ossianovi

a německém umění podstatně přispěly ke znovuobjevení lidové poezie. Ve studiích o původu řeči uplatnil princip historického vývoje na vznik a vývoj jazyka a dokazoval jeho lidský původ z vývoje rozumu. Prosazoval nové hodnocení díla Shakespearova a zdůrazňoval nepomíjející hodnotu antického umění, zejména výtvarného. Podněcoval sbírání lidových písní, ukazoval na pravdivost a krásu v lidové poezii a svým dílem Stimmen der Völker in Liedern (Hlasy národů v písních) přispěl k demokratickému pojetí literatury. Jako filozof reprezentuje novou etapu ve vývoji německého osvícenství, která již překonává jednostranný racionalismus, charakteristický ještě pro Lessinga, akcentuje úlohu citu a význam lidské osobnosti, usiluje o harmonii rozumu a srdce a v souvislosti s tím ukazuje mnohotvárnost tvůrčí činnosti člověka i různých národů. Již v 70. letech 18. století se stává Herder jedním z nejvlivnějších německých myslitelů. Osvojil si anglickou senzualistickou filozofii a estetiku 18. století a byl zároveň žákem představitele romantického směru J. G. Hamanna

. Podařilo se mu syntetizovat přírodovědné a filozoficko-estetické vymoženosti 18. století a vyjádřit je přístupnou a inspirující formou. Jeho dílem proniká idea organického vývoje celého světa, kterou sleduje v neživé i živé přírodě, životě společnosti i ve vývoji člověka jako v různých stupňích jediného světového organismu. V monumentálních Myšlenkách k filozofii dějin lidstva počíná výkladem vzniku Země a končí nárysem dějin lidstva. Ve spise Briefe zur Befórderung der Humanität (Dopisy k podpoře humanismu) se vyslovil pro jednotný německý stát, hájil nezadatelné právo národů na život v míru, zdůrazňoval nevyhnutelnost historického pokroku, vyjadřoval demokratický patriotismus a světoobčanství, humanitu definoval jako nejvyšší určení a poslání člověka. Kritizoval nekompromisně zlořády feudální společnosti, vystupoval za právo národů na sebeurčení a vyslovoval se pro nezbytnost revolucí. – Herder byl odpůrcem subjektivně idealistické filozofie Fichtovy

i formální estetiky I. Kanta

. Jeho světový názor lze charakterizovat jako idealistický monismus

, ovlivněný panteistickomaterialistickou filozofií B. Spinozy

, s výraznými dialektickými prvky.