estetika

[Estetyka, řečtina], filozofická disciplína zkoumající dva vzájemně spjaté okruhy jevů. Oblast estetična jako specifického projevu hodnotových vztahů člověka ke světu a sféru umělecké činnosti lidí. Vzájemné vztahy těchto dvou částí estetiky se v průběhu dějin měnily a byly chápány různě – od pokusů redukovat estetiku na filozofii krásy až po koncepci estetiky jako filozofie umění. Vzniklo též nemálo pokusů o rozdělení estetiky na řadu samostatných vědních oborů, jako obecnou teorii umění, teorii estetických hodnot, teorii estetického vnímání a další. Avšak zkušenost ukázala, že estetické hodnoty reálného světa a jeho estetického osvojování jsou natolik organicky spojeny, že jejich oddělené zkoumání je prakticky nemožné. Prvopočátky estetického myšlení lze nalézt již v předtřídní společnosti, v jejím mytologickém vědomí. Až do poloviny 18. století neexistuje estetika jako samostatný obor a nemá ani vlastní název. Estetické úvahy tvoří součást různých filozofických systémů nebo traktátů o rozmanitých druzích umění. Antičtí myslitelé vyslovili nemálo hlubokých myšlenek, které vytvořily trvalý základ budoucího vývoje estetiky. Středověké křesťanství chápalo estetické jevy spiritualisticky a v symbolickém duchu. V epoše renesance se estetické myšlení emancipuje od teologického rámce a stává se světským, humanistickým a realistickým. K rozpracování estetických problémů značně přispěli sami významní umělci, jako L. D. Alberti, L. da Vinci, A. Dürer a jiní. V 17. století a 1. polovině 18. století se orientovalo estetické myšlení na teorii jednotlivých uměleckých druhů a zdůvodňování jednotlivých uměleckých stylů (manýrismu, klasicismu, baroka). Realistické tendence v estetice se prosazovaly často ve spojitosti s osvícenstvím v boji s jinými směry a vytvářely tzv. osvícenskou estetiku (D. Diderot, J. J. Rousseau, G. E. Lessing, J. J. Winckelmann ). V polovině 18. století A. G. Baumgarten, stoupenec Leibnizův, navrhl vydělení zvláštní filozofické disciplíny vedle etiky a logiky a nazval ji „estetikou“ jako „teorií smyslového poznávání“. Tím počalo druhé období ve vývoji estetiky. Po cestě naznačené Baumgartenem šli i význační představitelé německé filozofie a kultury (I. Kant, J. G. Herder, F. Schiller, J. W. Goethe, F. W. Schelling, G. W. F. Hegel ). Hegel proti romantismu obnovil práva rozumu na oblast zdánlivě zcela iracionálního vkusu a vytvořil významnou koncepci estetiky, spojující teoretické zdůvodnění s hodnotícími hledisky.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 4. 4. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Anthony Ashley Cooper, estetická hodnota, krásno, Lev Solomonovič Ginzburg.