rozpor

Filozofie

Jedna ze základních kategorií materialistické dialektiky, jež vyjadřuje vzájemné působení dvouexistujících protikladů, ty se vzájemně podmiňují, ale zároveň se vylučují. Jsou tedy ve vztahu jednoty a boje, rozpor je výrazem jednoty a boje protikladů. Rozlišují se dialektické a logické rozpory, logický rozpor existuje ve sféře myšlení, dialektický rozpor je vlastní všem věcem, procesům, systémům objektivní reality, představuje zdroj všeho pohybu. Výrazně vystupuje myšlenka boje protikladů jako příčiny pohybu u starořeckého myslitele Hérakleita. Vše se u něho dostává k životu prostřednictvím boje a začleněnosti do řádu (logos), boj a spor vede ke vznikání světa. Představitelé eleatské filozofie dávají přednost tomu, vykládat reálnou rozpornost pohybu jako rozpornost logiky a usuzovat z toho, že pohyb není možný, není skutečný (Zénón z Eleje). Naproti tomu stoupenci pozdější řecké přírodní filozofie, navazující na Hérakleita, zdůrazňují objektivně reálný princip pohybu, který vidí ve hře protikladných sil (Empedokles). Také Aristoteles, když ontologicky formuluje zásadu sporu, nepopírá existenci reálných rozporů, není vyloučeno, že v různém čase a v různých vztazích totéž náleží i nenáleží témuž, proto pohyb a změna věcí mohou vést ke vzniku protikladů. V pozdní scholastice se na pozadí prohlubujícího se zájmu o přírodní vědu dostává do popředí problém reálné existence rozporu, například v Buridanově teorii impetu (nárazu), která vysvětluje pozemský a vesmírný pohyb jako vyústění reálně existujícího protikladu ve jsoucnu. Renesanční myšlení prohloubilo zájem o dialektické rozpory reálného života. (H. Cardanus, B. Telesius). U Mikuláše Kusánského klid a pohyb, vznikání a zanikání, trpnost a činnost vtiskují jsoucnu rozporný charakter. V přírodě existuje protikladné reálně vedle sebe. Kusánskému splývají všechny protiklady až v absolutnu (bohu), a tak je jeho učení ještě orientováno na smíření protikladů skutečného světa v bohu, není oproštěno od teologicko-mystických nedůsledností. Podle G. Bruna je jeden ze dvou protikladů vždy principem druhého a změny se pohybují v kruhu, protože extrémy spolu splývají. J. Böhme halí myšlenku jednoty protikladů do teosofických a mystických idejí, podle něho zlo je nutné k tomu, aby dopomohlo dobru k vítězství. Prostřednictvím J. G. Herdera, J. W. Goetha vstoupilo učení o rozporu do německé klasické filozofie, stalo se důležitou přípravou pro Hegelův systém, na nějž kriticky navázal K. Marx a B. Engels. I. Kant ukázal na nutnost rozporu a vnitřní negativity jsoucna, kterou chápal jako princip přírody a ducha. Též F. W. J. Schelling uznával reálnou existenci rozporu a jeho úlohu hybné síly pohybu a všeho života. Teorie rozporu dosahuje nejvyššího a nejobsáhlejšího pojmového zpracování u G. W. F. Hegela. Dialektický rozpor podle něho není prázdnota protikladu mezi kontradiktorickými pojmy, ale jednota protikladného, protikladné je to, co v sobě samém obsahuje svůj protiklad. Podle Hegela jsou všechny věci samy o sobě rozporné, rozpor je princip všeho samopohybu, kořeny všeho života. Viz také jednota a boj protikladů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 7. 2007
Autor: -red-