idealismus

Filozofie, učení, které stojí na stanovisku, že vědomí, myšlení, psychika jsou prvotní a hmota, příroda, fyzický svět druhotné odvozené, závislé. Idealismus stojí proti materialismu

v diametrálně protikladném řešení základní filozofické otázky o vztahu bytí

a vědomí

jak v oblasti bytí, tak poznání

. Ačkoli idealismus jako jeden ze základních směrů filozofie myšlení vznikl před více než 2000 lety a boj mezi oběma filozofickými tábory probíhá celými dějinami filozofie

, termín idealismus pochází teprve z počátku 18. století (G. W. Leibniz

(1702), D. Diderot

(1749)). Filozofický význam termínu idealismus se liší od hovorového ve smyslu nezištného sledování vznešených, ideálních cílů. Směšování dvojího významu idealismu je využíváno k boji proti materialismu. Idealismus objektivní uznává nějaký ideální princip nezávislý na lidském vědomí. Idealismus subjektivní nepřipouští realityvně a nezávisle na individuálním vědomí. Prvý vede k náboženství

, druhý k solipsismu

. Vědomí, ideálno, se chápe buď jako rozum (panlogismus

, například u G. W. F. Hegela

), jako vůle (voluntarismus

), jako jednotná substance světa (idealistický monismus

), nebo jako rozumem postižený princip (idealistický racionalismus

), či jako nelogický iracionální základ (iracionalismus

). Trvání idealismu přes jeho nepravdivost se vysvětluje hlubokými příčinami společenské a gnozeologické povahy. Historickým kořenem idealismu je animismus

prvobytného člověka, jeho oduševňování vnějšího světa. Možnost idealismu je dána rozvojem abstrakce

, která vytváří možnost zvěcňovat, hypostazovat

abstraktní představy a pojmy a odtrhnout je od objektu. Tyto gnozeologické

zdroje idealismu zakotvují oddělení fyzické a duševní práce a třídní rozdělení společnosti, jež činí z idealismu převládající formu myšlení vykořisťovatelských tříd. Ačkoli idealismus jako filozofie se liší od náboženství jako jiné formy vědomí, jejich těsná souvislost vyplývá z toho, že idealismus vzniká a obnovuje se jakó pojmový výraz náboženského světového názoru a tvoři s ním ideologický svazek. Základní formy idealismu vznikly ve starořecké filozofii, nejvyššího rozvoje nabylo idealistické myšlení v německé klasické filozofii

, jež také zrodila nejvyšší fórmu idealistického racionalismu – dialektiku

. Nejrozšířenější formy idealismu v současnosti jsou pragmatismus

, existencialismus

, pozitivismus

, fenomenologie

a neotomismus. Většina soudobých idealistů se k idealismu otevřeně nepřiznává, nazývá jej realismem, filozofií vědy, filozofii existence ap. nebo alespoň tvrdí, že se povyšuje nad protiklad obou základních směrů.