účinek

Objektivně reálný fakt, který je důsledkem jiného faktu, a to příčiny. Všechny součásti objektivní reality jsou ve své konkrétně historické podobě účinky věcí, procesů, soustav, a zároveň příčinami jiných věcí, procesů, soustav. V určitých pojetích spadá do pojmu účinek nejen výsledek, nýbrž i forma a stupeň působení vyvolávajícího příslušné změny. Příčina a účinek tvoří navzájem nezaměnitelné členy kauzálního vztahu, mezi nimiž existuje vzájemné působení. Už konstituovaný účinek může zpětně působit na svou příčinu (nebo komplex příčin) a vyvolat její změny. V kybernetických systémech se tato vlastnost nazývá zpětná vazba (pozitivní, negativní) a je základem relativní pevnosti dynamických materiálních systémů. První pojetí nutného vztahu příčina účinek se objevuje u Platóna a atomistů (Démokritos). Nejpropracovanější koncepci kauzálního vztahu podal Aristoteles: vše, co se mění, mění se nutně něčím. Nutnost příčiny změny je dána tím, že pohyb je proces aktualizace toho, co je schopné být pohybováno v určitém smyslu. Co podléhá změně je to, co má schopnost být měněno. Stoikové a epikurejci byli stoupenci bezprostředně nutného vztahu příčina-účinek. Podle stoiků se „nic neděje bez předcházející příčiny“ a všechno se děje nutně. Principy kauzality zpochybňovali skeptikové, mimo jiné i Karneadés. Podle novoplatoniků nejen existuje podobnost mezi příčinami a účinky, ale účinku přísluší i jistý druh preexistence vzhledem k příčině a příčině patří jistý druh postexistence vzhledem k účinku. Antické koncepce byly využity středověkými křesťanskými, muslimskými i židovskými autory, a to i v teologické problematice důkazů existence bož( (Augustin, Anselm z Canterbury), v otázkách pravzorového světa atd. Zvláště arabské myšlení akcentovalo neodvratnost vztahu příčina-účinek, a to už u al-Kindího, kritiku striktní kauzality v arabském aristotelismu podal Algazel, který se přibližuje kritice N. Malebranche a D. Huma. Ve středověké evropské filozofii se nejvíce zabývali vztahem příčina-účinek R. Grosseteste a zvláště Tomáš Akvinský, který se držel Aristotelova učení. Aristotelovo učení bylo od 13. století předmětem kritiokých diskusí a J. Duns Scotus i W. Occam napadali tezi Tomáše Akvinského o kooperaci boha a stvoření. Kritiku kauzálního vztahu lze nalézt u Mikuláše z Autrecourt, který hlásal radikální empirismus, redukci jistoty na bezprostřední empirickou evidenci. Renesance obnovila téměř všechna pojetí vztahu příčina-účinek. Podle R. Descarta vše, co existuje, vyžaduje příčinu a příčina musí být adekvátní účinku. V Anglii po materialistickém pojetí, kauzálního vztahu přišel obrat k radikálnímu empirismu u J. Locka, D. Huma a G. Berkeleye. Hume říká, že víra (belief) v kauzální vztah má základ v tom, že lze pozorovat pravidelný sled událostí. Tato pravidelnost je základem pocifovaného očekávání idea nutného spojení má tento důvod. Hume tak vysvětluje kauzální vztah psychologicky. I. Kant naproti tomu klade jeho základy do apriorně dané struktury a funkcí lidské mysli. G. W. F. Hegel zavedl k vysvětlení příčinnosti hlubší vztahy, dialektické, zejména vzájemné působení, a ukázal na vzájemnou vazbu všech složek reality. Dialekticko-materialistické pojetí příčiny a účinku chápe tyto vztahy jako genetické vztahy objektivního charakteru, jako momenty univerzální vzájemné souvislosti a vzájemného působeni, v němž rozdíl mezi příčinou a účinkem je relativní, příčina a účinek si vyměňují svá místa, táž příčina má tytéž účinky jen při stejných podmínkách. Mechanicko-materialistický přístup k příčinnosti vidí jen jednu stránku kauzality, působení příčiny na účinek, dialektická matematika vychází ze samopohybu hmoty, který vystupuje jako všeobecné vzájemné působení, a odtud provádí analýzu podmínek, příčin a účinků. Jen když se provádí myšlenkový rozbor a pomocí abstrakce jsou izolovány jednotlivé akty, lze hovořit o jednosměrném působení od příčiny k účinku. V reálných procesech není účinek pasívní, nýbrž působí na svou příčinu. Existuje nekonečná mnohotvárnost forem vzájemného působení a forem vztahů příčiny a účinku. Metodologicky mají největší význam postupy od příčin a účinků nahodilých k nutným, od jedinečných k obecným, od jevových k podstatným.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 9. 2006
Autor: -red-