psychologie

[Řečtina], věda o zákonitostech, vzniku, vývoji, funkci a proměnách psychiky, která se projevuje schopností odrážet vnější a vnitřní prostředí subjektu, komunikovat se sociálním okolím a regulovat činnost zaměřenou v oblasti chování i prožívání na dosažení optimální adaptace subjektu na jeho prostředí. Původně to byla součást filozofie, jako samostatná věda se zformovala v 2. polovině 19. století, odlišující se zároveň od fyziologie. V historii vzniku psychologie lze rozlišit fázi vývoje předvědecké psychologie a fázi konstituování a rozvoje psychologie jako samostatné vědy. Základním mezníkem mezi oběma fázemi je zřizování psychologických laboratoří a pracovišť na různých univerzitách. Fáze vývoje předvědecké psychologie se rozpadá do dvou etap. Každá z nich vykazuje jak idealistickou, tak materialistickou linii. Autory psychologických názorů spadajících do první etapy vývoje byli především filozofové a teologové. Předmětem psychologie je duše nazíraná jako složitá entita většinou duchovní podstaty. Centrem pozornosti je otázka lokalizace sídla duše (mozek, srdce). Antické učení o duši (zejména Aristotelova

soustava poznatků) již anticipovalo dichotomii psychických funkcí a dva plány psychologické terminologie (aktuální a dispoziční pojmy). Druhá etapa vývoje předvědecké psychologie je vymezena filozofií R. Descarta

. Jeho racionalistické učení vystřídalo učení scholastické, zejména katolicky interpretovanou psychologie Aristotelovu, která představovala ve středověku spolu s učením Tomáše Akvinského

jedinou oficiálně uznávanou soustavu psychologických poznatků. R. Descartes zavádí pojem vědomí jako ústřední pojem psychologického bádání. Klade rovnítko mezi psychické a vědomé, čímž zužuje předmět psychologie na vědomé jevy, které jsou verifikovatelné zážitkem evidence. Významným způsobem přispěl k rozpracování pojmu vědomí J. Locke

, který jako první v dějinách psychologie introspektivně analyzoval vědomí a vymezil je jako „postřehování toho, co probíhá v mysli“. Pomocí analytické metody dospěl k identifikaci prvků vědomí, jejichž pomocí rozdělil obsahy mysli do dvou kategorií zakotvených ve zkušenosti: obsahy vztahující se k vlastnostem vnějších objektů, které subjekt může vnímat (sensation), a obsahy, které vznikají vnímáním vnitřních dějů (reflexion). První kategorie tak představuje zdroj obsahů vědomí, druhá reflexní operaci prováděnou v mysli. Lockovo učení o vědomí ovlivnilo G. Berkeleye

a D. Huma

, který ve své koncepci do jisté míry potlačil druhou kategorii Lockova pojetí vědomí. Pod pojem vědomí zahrnul soubor obsahů, které si člověk uvědomuje a které jsou mu bezprostředně dány. E. B. de Condillac

převedl analogicky vědomí na souhrn počitků, jež jsou mu obsahem. G. W. Leibniz

svou monadologií sice přímo nepřispěl k rozvoji poznatků o vědomí, ale svým předpokladem jasnosti až temnosti monád anticipoval stavy mysli, respektive vědomí. Zcela temný obsah mysli nastává ve spánku, nejjasnější ze všech obsahů mysli je ten, na nějž je soustředěna pozornost. Další myslitelé se spíše zaměřovali na jednotlivé vlastnosti vědomí (experimentální zkoumání tzv. úžiny vědomí). V důsledku toho se koncem 19. století ustálilo pojetí vědomí v užším a širším slova smyslu. Širší obsah pojmu vědomí zahrnoval nejen obsahy duševní činnosti, tj. vědomí v užším smyslu, ale i operace, jimiž se subjekt zmocňuje duševních obsahů. V rámci psychologického vědomí byly postupně uplatňovány metody, které byly vytvořeny či ovlivňovány filozofickými koncepcemi a idejemi, významně z hlediska vývoje lidského poznání jak v přírodních, tak společenských vědách. Vznik psychologie jako samostatné vědy se klade nejčastěji do roku 1879, kdy vznikaly první laboratoře experimentální psychologie. Filozofie ani v tomto období nepřestává stimulovat psychologická poznání, které se však začíná rozvíjet ve stále těsnější závislosti na práci psychologických laboratoří. Pro psychologie konce 19. a začátku 20. století je příznačné, že její paradigma není jednotné. Existují rozdíly jak ve vymezení předmětu psychologie, tak v metodologické výbavě. Vedle vědomí (resp. prožívání) je studium rozšířeno i na nevědomé jevy, v některých psychologických směrech se stává východiskem studia osobnost. Do centra zájmu se dostává kategorie chování (odpor vůči introspekci).