Johann Gottlieb Fichte

*19.5.1762 (Rammenau) – †29.1.1814 (Berlín), německý filozof, představitel německé klasické filozofie, zakladatel „vědosloví“, idealistického revolučního aktivismu. Původem z chudé řemeslnické rodiny, živil se mnoho let jako domácí učitel. Pod Kantovým

vlivem napsal Nástin kritiky všeho zjeveni, vydaný anonymně a považovaný za Kantovo dílo. Na obhajobu francouzské buržoazní revoluce vydal spis O svobodě myšlení. V letech 1794–1799 profesor univerzity v Jeně. Pro obvinění z ateismu byl donucen zříci se profesury. Od roku 1800 působil na univerzitě v Berlíně a byl jejím prvním voleným rektorem (roku 1810). – V prvém období své filozofické činnosti (do roku 1800) vycházel z pojmu absolutního bytí, totožného s Bohem, od subjektivního idealismu přešel tedy k idealismu objektivnímu. – Ukolem filozofie je podle Fichteho tvořit základ všech věd, tj. být vědoslovím (Wissenschaftslehre). V duchu racionalismu 17. století Fichte soudil, že věda jako systematické poznání musí vycházet z jedné nepochybné teze, zároveň pokračoval v Kantově kriticismu a vycházel z toho, že nikoli věc, substance, nýbrž vědomí musí být principem, z něhož má být vyvozen celý svět. Praktický činný vztah ke světu považoval za prvotní vůči teoretickému. Vědomí není danost, nýbrž úkol, jeho evidence není dána percepcí, nýbrž činem. Kantovský princip autonomie vůle přeměnil Fichte v univerzální princip svého systému. Tím překonal kantovský dualismus v subjektivistickém smyslu. Realitu považoval za produkt aktivního já, a aby ušel solipsismu

, musel rozlišovat já individuální od já absolutního. Svět je pak tvořen činností tohoto já, přičemž individuální já má pokud možno koincidovat s já absolutním. Po roce 1800 však Fichte přestává ztotožňovat v duchu protestantismu aktivitu a morálku, absolutní já považuje za Boha a individuální já pouze za jeho obraz. Fichtova metoda „kladení“, „stavění proti sobě“ a „syntetizování“ byla nazvána antitetickou, protože nevyvozuje antitezi z teze, nýbrž ji klade vedle jako její protiklad. – V teorii poznání byl Fichte stoupencem „intelektuální intuice“, tj. bezprostředního nazírání pravdy rozumem. V sociálně politických názorech přešel od nadšené obhajoby ideálů francouzské buržoazní revoluce, zejména zásad jakobínství, k rozvíjení myšlenek o národu a nacionálnosti jako „kolektivní osobnosti“, jež má své vlastní poslání v dějinách; tyto ideje rozvíjel v době napoleonských válek (Řeči k německému národu 1808 pokládaje Napoleona za „zrádce věci francouzské revoluce“. Jeho projekt „uzavřeného obchodního státu“ nese rysy utopismu. ideu zvláštního poslání jednotlivých národů včleňoval Fichte do své filozofie dějin, podle níž lidstvo prochází od původního stavu neuvědomělé vlády rozumu přes současnou epochu rozporů a úpadku k vědomé vládě rozumu. Fichtova filozofie značně ovlivnila vývoj německého klasického idealismu, zejména u F. W. J. Schellinga

a G. W. F. Hegela

, a působila též mocně na rozvoj filozoficko-estetických myšlenek tzv. jenské romantiky. Schelling a Hegel podrobili Fichtův subjektivismus rozvinuté kritice. Fichtovo myšlení je bezprostředněji než jiné filozofie spjato se svou dobou, proto využívání, resp. zneužívání jeho jednotlivých myšlenek (zpočátku mladohegelovci, později novokantovci a zejména německým fašismem) není oprávněné.