dialektická logika

Filozofie

Logické učení dialektického materialismu, věda o zákonech vývoje objektivního světa a formách jeho odrazu v myšlení lidí. Ve struktuře dialektického materialismu, určované principem jednoty dialektiky, logiky a teorie poznání, vyplývá jednota objektivní a subjektivní dialektiky z podstatné shody zákonů vývoje objektivního světa a zákonů vývoje myšlení, avšak jednota logiky, teorie poznání a dialektiky neznamená jejich nerozlišenost, každá má svůj předmět, svou teorii a metodu. Zatímco gnozeologie zkoumá především problémy poznatelnosti světa, různé formy poznání, vztah poznání a praxe, teorii pravdy ap., dialektická logika, vycházejíc rovněž ze vztahu myšlení a bytí, se soustřeďuje na myšlení v jeho historickém vývoji, realizuje jednotu jako svůj hlavní základ a úkol. Ve srovnání s teorií poznání je předmět dialektické logiky jednak užší, neboť se týká logiky myšlení a jejích specifických zákonů, jednak širší, neboť zabírá celou kategoriální strukturu myšlení. Dialektická logika je logikou obsahovou, intencionální a filozofickou. Zabývá se myšlením jako tvůrčím poznávacím procesem, jako heuristickou činností, dále logickými strukturami, kategoriálními systémy, přechodem od jedné soustavy poznatků k jiné, vyšší, pozornost věnuje i prognostické funkci vědeckého myšlení. Vědeckou podobu získala dialektická logika až jako součást marxistické filozofie, avšak její prvky se objevují již v antické filozofii, mimo jiné u Herakleita, Platóna a Aristotela. Vzhledem k historickým okolnostem po dlouhou dobu převládala formální logika jako jediné učení o zákonech a formách myšlení. Od 17. století, pod vlivem vývoje filozofických a přírodních věd, vznikala potřeba nové, moderní logiky a metodologie (Francis Bacon, R. Descartes a G. W. Leibniz), která se nejvýrazněji projevila v německém klasickém filozofu. I. Kant rozlišoval od obecné formální logiky logiku transcendentální, která zkoumá vznik a vývoj poznání, aniž by abstrahovala od jeho obsahu. G. W. F. Hegel v rámci své objektivní idealistické koncepce jednoty logiky, dialektiky a teorie poznání rozvinul systematicky idealistickou dialektickou logiku. Dialektická logika zaujímá vůči formální logice složité dialektické postavení. Formální logika sleduje určité normativní požadavky, jejichž respektování patří k základním podmínkám správnosti vědeckého myšlení, jejich porušení vede k chybám nebo k poklesu myšlenkové kultury. Dialektika sama je podřízena všem principům formální logiky, dialektická logika se při výzkumu myšlení opírá mimo jiné i o poznatky formální, zejména symbolické logiky. Avšak zároveň je formální logika jako jedna ze speciálních věd podřízena dialektice jako svému filozoficko-metodologickému základu. Horizont dialektiky je širší. Dialektická logika odhaluje rozpory obsažené v samém předmětu poznání, dále rozpory mezi objektem a subjektem poznání i rozpory v procesu poznání. Zvláště ostrých forem nabývají tyto protiklady tehdy, když určitá teorie vyčerpá vlastní vysvětlovací možnosti a vyžaduje přechod k teorii nové. Takový přechod však musí vyřešit rozpor mezi starou teorií a novou soustavou faktů. Řešení tohoto typu není však formalizovatelnou procedurou. Dialektická logika připouští určitou typologii takových řešení, avšak nemůže jednoznačně předurčovat jejich výsledek, neboť zde dochází ke změně obsahu poznání. Dialektická logika v oblasti věd o myšlení uplatňuje principy jednoty logického a historického, teoretického a empirického, syntézy a analýzy, je všeobecnou logickou teorií, z jejichž pozic je třeba chápat význam a funkci specifických logických kategorií.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 4. 9. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: subjektivní dialektika.