osobnost

Pojem, užívaný jak v běžné řeči, tak ve vědě a filozofii a označující a) jednotlivého člověka jako osobu, jako subjekt vztahů ke světu a vědomé činnosti, b) relativně stabilní soustavu společensky významných rysů, jež charakterizují jedince jako člena určité společnosti nebo kolektivu. V prvém smyslu znamená osobnost celek člověka (latinsky persona), v druhém soubor jeho společensky determinovaných psychologických rysů (latinsky personalítas), jeho tvářnost. Přes tyto rozdíly oba významy v praxi často splývají. Nejčastěji se osobnost chápe v druhém, užším smyslu: v pedagogice se mluví o osobnosti žáka, v sociologii vědce nebo umělce, v kriminologii o osobnosti pachatele, v psychiatrii o osobnosti neurotika ap. Osobnost tvoří to, co činí z člověka žáka, vědce ap. a je pro tyto charaktery a role typické. Přitom se od ostatních vlastností člověka abstrahuje. Pojem osobnosti je třeba odlišovat od pojmu individuum, jedinec, který označuje člověka jako reprezentanta určitého biologického a společenského celku, a od individuality jako souboru takových rysů a znaků, jimiž se jednotlivec lidí od všech ostatních. Odtud pojem jedinečné osobnosti. Tato individualita je jevem různých úrovní: biochemické, neurofyziologické, psychologické a dalších. Osobnost se ovšem objevuje teprve tehdy, kdy vzniká vědomí a sebeuvědomění. Osobnost se stává v průběhu dějin předmětem studia a výzkumu, a to zejména filozofie, psychologie a sociologie. – Ve filozofii se problém osobnosti staví jako otázka místa člověka ve světě, a to nejen z hlediska toho, co a čím člověk jest, ale též čím se může stát, především do jaké míry se může člověk, určovaný systémem společenských vztahů, kulturou a svou biologickou podmíněností, stát tvůrcem sebe sama, vytvářet svůj vlastní život, být pánem sebe sama a svého osudu. – Latinské slovo persona původně označovalo masku, tj. úlohu, roli, již herec hrál v antickém divadle. Pro antiku

byla osobnost vně sociální komunity (obce) něčím nereálným podobně jako jednotlivý orgán, oddělený od živého organismu. Avšak již v antice vzniká problém nesouladu reálného chováni člověka s jeho podstatou, rozdíl mezi tím, jak jednotlivec sám sebe vidí a jak jej vidí druzí, čím je a čím by mohl nebo chtěl být. Tyto rozdíly souvisí i s hlubokou etickou problematikou, s motivy viny a odpovědnosti, s problémem seberealizace. V antickém myšlení vystupuje osobnost především ve svých vztazích, zejména k obci, osudu ap. V křesťanství

se osobnost chápe již jako zvláštní podstata, „individuální substance“, jako synonymum nemateriální duše. Novověká filozofie soustřeďuje pozornost na problémy duše a těla, často je řeší dualisticky (Descartes), a dále na problémy sebeuvědomování jako vztahu člověka k sobě samému, souvisí to s růstem novodobého individualismu, osobnost prakticky splývá s pojmem „já“. Autoidentita o. byla spatřována ve vědomí člověka (J. Locke

), I. Kant

soudil, že člověk se stává osobností díky svému sebeuvědomění, jímž se liší od živočichů a které umožňuje, aby vědomě chápal své jednání ve vztahu k mravnímu zákonu, jestliže psychologická osobnost spočívá ve schopnosti uvědomovat si vlastní totožnost, pak mravní osobnost se zakládá na svobodě rozumné bytosti podřizovat se jenom těm zákonům, které si člověk sám, resp. spolu s druhými stanovil. Mechanický materialismus snižoval osobnost, neboť v ní viděl především produkt přírody nebo společnosti, odraz vnějšího prostředí, naproti tomu voluntarismus vykládal svobodu osobnosti jako libovůli, popírající přírodní a společenské nezbytnosti. – V psychologii

je osobnost pojímána jako dynamický celek relativně stálých psychických a psychosociálních vlastností člověka, vyvíjející a utvářející se v procesu socializace jako individuální jednota psychických vlastností a projevů jedince založená na jednotě lidského organismu, utvářená a manifestovaná ve společenských vztazích, hypotetická (vyabstrahovaná, rekonstruovaná) psychická struktura charakterizovaná vnitřní konzistencí, uspořádaností a individuálním svérázem (jedinečností), jejímž nositelem je konkrétní osoba, jeden z hlavních zdrojů životních projevů člověka představovaný soustavou vcelku možných a vždy jen zčásti uskutečňovaných duševních dějů, vnitřní, příčinně působící zdroj pozorovatelných znaků osobní psychické totožnosti uplatňující se na úrovni možností (dispozic) a skutečnosti (reálného psychického a sociálního projevů). Osobnost má povahu otevřeného systému, procházejícího v průběhu své existence a interakce s okolím změnami, jež zpětně ovlivňují působení osobnosti na vyrovnávání vnitřního stavu člověka se stavem okolí, okolí osobnosti, odlišované od jejího nitra, tvoří vnitřní prostředí (stav organismu) a vnější prostředí (stav okolí organismu, situace).