kantovství

Idealistické filozofické směry vycházející z tzv. kritického neboli transcendentálního idealismu I. Kanta

. Kantova filozofie působila především tím, že nabízela východisko (ovšem zdánlivé) ze sporů mezi racionalismem a empirismem, mezi vědou a náboženstvím, mezi materialismem a idealismem. Uznáváním existence vnějších předmětů mimo vědomí a zároveň popíráním jejich poznatelnosti soustřeďovalo kantovství pozornost na teorii poznání, zejména na meze poznání, na kritiku metafyziky a dále na etiku, praktickou filozofii. Rozlišuje se kantovství z konce 18. 

a 

1. 

poloviny 19. 

století a novokantovství

2. 

poloviny 19. 

století a 20. 

století. Mezi jeho stoupenci byla řada osvícensky orientovaných myslitelů a vědců, kteří vycházeli zejména z Kantova odmítnutí metafyziky jako racionální vědy, z jeho kritiky důkazů existence boží, z jeho důrazu na empirický původ poznání. Jiní se však odvolávali na Kantův idealismus, agnostickou kritiku poznání, postuláty boha, nesmrtelnosti duše a svobody vůle. Po roce 1850 zesílil vliv novokantovství ve Francii, od roku 1860 se novokantovství rozvíjelo hlavně v Německu. V českých zemích se vlivy kantovské filozofie projevovaly nejprve v myšlení národního obrození. Na J. Dobrovského

působil pravděpodobně i Kant předkritický, později jeho protispekulativní kriticismus a etika nezávislá na teologii a metafyzice Naproti tomu Bolzanova

opozice proti německým klasickým filozofům včetně Kanta, jemuž vytýkal subjektivismus, zčásti bránila pronikání pokrokových idejí tohoto směru do našich zemí a náleží ke slabým stránkám Bolzanova filozofického působení. Palackého

idealistická dialektika dějin tím, že se pohybuje na předhegelovské základně, má svým dualistickým polarismem blízko ke Kantovým antinomiím

. Různé formy recepce jednotlivých součástí Kantovy filozofie lze nalézt dále zejména u G.

 

A.

 

Lindnera

, J.

 

Durdíka

, V.

 

Zahradníka

, G.

 

Záby

, později též u F.

 

Mareše

a V.

 

Hoppeho

. Silně působila též Kantova idea autonomie morálky.