německá klasická filozofie

Období rozvoje německé filozofie od konce 18. století do 1. poloviny 19. století, navazující na osvícenství a ideje francouzské buržuasní revoluce konce 18. století a uskutečňující ideovou přípravu buržoazní revoluce v Německu. Vytvořila postupně řadu soustav filozofiského idealismu idealismu (I. Kant

, J. G. Fichte

, F. W. J. Schelling

a G. W. F. Hegel

) i soustavu filozofického materialismu (L. Feuerbach

). Vyjadřovala protifeudální a protiklerikální tendence německé buržoazie, jejíž hospodářská a politická slabost podmínila základní idealistický charakter tohoto proudu. Nakonec však vyústila v materialismus. Pro idealistické soustavy německé klasické filozofie je charakteristické obrození a další vývoj dialektické tradice, jemuž v německé kultuře předcházel obrat k dědictví antiky (J. Winckelmann

, F. Hölderlin

, J. W. Goethe

). Jestliže u I. Kanta vystupuje dialektika ještě jako něco negativního, rozvíjí pokantovská filozofie, zejména Hegel, celostní systém logických kategorií. Dále charakterizuje německá klasická filozofie přechod od subjektivního idealismu Kantova k objektivnímu idealismu na základě dialektické metodologie přes Fichta a Schellinga k učení Hegelovu. Kritika tradičního metafyzického usuzování a úsilí přeměnit filozofii v soustavu vědeckých poznání je dalším rysem německé klasické filozofie (vědosloví Fichtovo, encyklopedie filozofických věd Hegela). Obrat k historii jako filozofickému problému, zejména v dílech J. G. Herdera, F. von Schillera a německých romantiků a užití dialektické metody v oblasti dějin vedlo k historismu. Specifickou zásluhou německé klasické filozofie je rozvinutí dialektiky subjektu a objektu (tzv. činná stránka) a dialektiky logiky v protikladu k anglo-francouzskému metafyzickému materialismu. Německá klasická filozofie vrcholí dialektickým idealismem Hegela a antropologickým materialismem Feuerbacha.