novokantovství

Filozofie

Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů poslední třetiny 19. století a počátku 20. století, hlásající „návrat ke Kantovi“ a rozvíjející především subjektivně idealistické a agnostické složky jeho filozofie. Vzniklo v 60. a 70. letech 19. století v Německu. Bylo zaměřeno proti materialismu, aniž popíralo význam exaktních a přírodních věd, nutných pro rozvoj výrobních sil, brzdilo bádání ve společenských vědách, preferovalo náboženství a otupovalo význam darwinismu. V prvním období novokantovství byla v popředí snaha o výstavbu subjektivně idealistické a agnostické teorie poznání, využívající některých poznatků psychofyziologie smyslových orgánů (H.L.F.Helmholtz, G.T.Fechner), což předpokládalo rozchod s materialistickými prvky Kantova učení. Pro toto období jsou charakteristické práce O.Liebmanna o Kantovi a F.A.Langeho o dějinách materialismu. V dalším období (70. až 90. léta) se novokantovství formovalo v určitou školu a rozvíjí zejména aplikace kantismu v oblasti etiky a sociálně politického učení (H.Cohen, P.Natorp, W.Windelband). V tomto období budovalo novokantovství vlastní filozofické systémy, pronikalo do vědních oborů, do teorie práva, pedagogiky, sociologie, a také do protestantské teologie a zároveň se začínalo rozkládat. S novokantovstvím se současně směšovaly prvky filozofie Fichtovy, Herbartovy, Lozeho, Bolzanovy, Diltheyovy, přičemž se připravovala půda pro pozitivismus, „filozofii života“, fenomenologii, novohegelovství a existencialismus. Vliv směru vrcholil v 90. letech 19. století a v prvním desetiletí 20. století. Podle místa působení hlavních reprezentantů a zaměřenosti jednotlivých učení se novokantovství dělilo na školu marburskou (H.Cohen, P.Natorp a E.Cassirer) a bádenskou (též jihoněmeckou nebo freiburskou – W.Windelband, H.Rickert, E.Lask). První, charakterizovaná též jako logický idealismus, se zaměřovala na idealistický výklad vědních filozofických pojmů a kategorií. Vnější svět chápala jako „předivo logických vztahů“, které nejsou „dány“, nýbrž „uloženy“. V centru zájmu druhé školy pak byl protiklad přírodních a společenských věd, otázky etiky a problém hodnot. Vystupovala radikálně proti historickému materialismu a předpokládala zásadně odlišný přístup pro přírodní („generalizující“) a kulturní („individualizující“) vědy. Obě školy se shodovaly ve snaze vyloučit z filozofie základní světonázorové otázky, což otevíralo dveře pro rozvoj iracionalistických učení v Německu 20. a 30. let, která připravovala půdu pro nacismus. Vedle marburské a bádenské školy vznikl v novokantovství další proud, takzvaný novokriticismus (A.Riehl, F.Paulsen, O.Külpe), který považoval „věc o sobě“ za podstatnou součást Kantova učení, kritizoval krajní subjektivní idealismus ostatního novokantovství a tíhl k historickému a realistickému výkladu kantovství. Novokantovství přesáhlo hranice úzce akademického filozofického směru a představovalo ve své době poměrně široké filozofické a kulturně politické hnutí. Rozšířilo se do Francie (neokriticista Ch.Renouvier), do Ruska (N.J.Vveděnskij, P.B.Struve, D.M.Petruševskij). V české filozofii zasáhl vliv novokantovství některé představitele herbartismu (J.Durdík), projevil se však zejména v metodologii tzv. normativní školy právní (F.Weyr, J.Kallab, Z.Neubauer) a v teleologické koncepci ekonoma K.Engliše.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 8. 2023
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alexandr Ivanovič Vveděnskij, Alois Riehl, Artur Liebert, austromarxismus, axiologie, Benno Erdmann, Bruno Bauch, Charles Renouvier, Ernst Cassirer, Ernst Troeltsch, etický socialismus, filozofie práva, filozofie vědy, filozofie života, Friedrich Albert Lange, Heinrich Rickert, Hermann Cohen, Hermann Glockner, Hermann Rudolf Lotze, Immanuel Kant, kantovství, kritický realismus, lvovsko-varšavská škola, marburská škola, Max Weber, Oto Liebmann, Paul Natorp, Pjotr Berngardovič Struve, Richard Kroner, Rudolf Stammler, sociologie náboženství, symbol, symbolismus, Theodor Litt, Wilhelm Windelband, Wladysfaw Tatarkiewicz.