novokantovství

Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů poslední třetiny 19. století a počátku 20. století, hlásající „návrat ke Kantovi

“ a rozvíjející především subjektivně idealistické a agnostické složky jeho filozofie. Vzniklo v 60. a 70. letech 19. století v Německu. Bylo zaměřeno proti materialismu, aniž popíralo význam exaktních a přírodních věd, nutných pro rozvoj výrobních sil, brzdilo bádání ve společenských vědách, preferovalo náboženství a otupovalo význam darwinismu

. V prvním období novokantovství byla v popředí snaha o výstavbu subjektivně idealistické a agnostické teorie poznání, využívající některých poznatků psychofyziologie smyslových orgánů (H.L.F.Helmholtz

, G.T.Fechner

), což předpokládalo rozchod s materialistickými prvky Kantova učení. Pro toto období jsou charakteristické práce O.Liebmanna

o Kantovi a F.A.Langeho

o dějinách materialismu. V dalším období (70. až 90. léta) se novokantovství formovalo v určitou školu a rozvíjí zejména aplikace kantismu v oblasti etiky a sociálně politického učení (H.Cohen

, P.Natorp

, W.Windelband

). V tomto období budovalo novokantovství vlastní filozofické systémy, pronikalo do vědních oborů, do teorie práva, pedagogiky, sociologie, a také do protestantské teologie a zároveň se začínalo rozkládat. S novokantovstvím se současně směšovaly prvky filozofie Fichtovy

, Herbartovy

, Lozeho, Bolzanovy

, Diltheyovy

, přičemž se připravovala půda pro pozitivismus, „filozofii života“, fenomenologii, novohegelovství a existencialismus. Vliv směru vrcholil v 90. letech 19. století a v prvním desetiletí 20. století. Podle místa působení hlavních reprezentantů a zaměřenosti jednotlivých učení se novokantovství dělilo na školu marburskou (H.Cohen

, P.Natorp

a E.Cassirer

) a bádenskou (též jihoněmeckou nebo freiburskou – W.Windelband

, H.Rickert

, E.Lask

). První, charakterizovaná též jako logický idealismus, se zaměřovala na idealistický výklad vědních filozofických pojmů a kategorií. Vnější svět chápala jako „předivo logických vztahů“, které nejsou „dány“, nýbrž „uloženy“. V centru zájmu druhé školy pak byl protiklad přírodních a společenských věd, otázky etiky a problém hodnot. Vystupovala radikálně proti historickému materialismu a předpokládala zásadně odlišný přístup pro přírodní („generalizující“) a kulturní („individualizující“) vědy. Obě školy se shodovaly ve snaze vyloučit z filozofie základní světonázorové otázky, což otevíralo dveře pro rozvoj iracionalistických učení v Německu 20. a 30. let, která připravovala půdu pro nacismus

. Vedle marburské a bádenské školy vznikl v novokantovství další proud, takzvaný novokriticismus (A.Riehl

, F.Paulsen

, O.Külpe

), který považoval „věc o sobě“ za podstatnou součást Kantova učení, kritizoval krajní subjektivní idealismus ostatního novokantovství a tíhl k historickému a realistickému výkladu kantovství

. Novokantovství přesáhlo hranice úzce akademického filozofického směru a představovalo ve své době poměrně široké filozofické a kulturně politické hnutí. Rozšířilo se do Francie (neokriticista Ch.Renouvier

), do Ruska (N.J.Vveděnskij

, P.B.Struve

, D.M.Petruševskij

). V české filozofii zasáhl vliv novokantovství některé představitele herbartismu

(J.Durdík

), projevil se však zejména v metodologii tzv. normativní školy právní (F.Weyr

, J.Kallab

, Z.Neubauer

) a v teleologické koncepci ekonoma K.Engliše

.