vůle

Filozofie

Filozofie, vědomé úsilí subjektu (osoby, kolektivu), zaměřené na uskutečnění zvoleného cíle. Předpokládá specificky lidskou schopnost se rozhodovat, volit mezi různými možnostmi, tedy akt nebo řadu aktů, jež nelze uskutečnit ani pouhým myšlením, ani jen vnější činností. Ve vlastním a plném slova smyslu nelze považovat za volní akt každý vědomý čin, ba ani čin spojený s překonáváním vnějších nebo vnitřních překážek na cestě k dosažení cíle, ačkoli čelení překážkám všeho druhu je důležitým momentem volního úsilí. Hlavní součástí volního aktu je poznáni a pochopeni hodnotové charakteristiky cíle jednání, jeho korespondence se zásadami a normami osobnosti. Přitom v prožitku volního aktu není nejpodstatnější vědomí a pocit „já chci“, nýbrž vědomí je třeba, „musím“. Tento prožitek charakterizuje zejména promyšlené a zásadové jednáni, při němž subjekt musí čelit okamžitým impulsům, dílčím potřebám a náladám. Struktura volního aktu vykazuje dvě základní složky: rozhodování a jeho realizaci. Jestliže cíl volního aktu neodpovídá aktuálním potřebám, pak je rozhodování provázeno bojem motivů a akty výběru a volby. Problém vůle má velký individuální a společenský význam. Proto v dějinách filozofie bylo vynaloženo mnoho úsilí na objasnění podstaty vůle. Deterministé soudili, že vůle je určována okolnostmi na člověku nezávislými, fyzickými, psychickými a sociálními příčinami, přičemž supranaturalističtí deterministé považovali za určující moment boží prozřetelnost. Indeterministé pokládali vůli za autonomní a sebe samu určující sílu. Metafyzičtí voluntaristé pak interpretovali vůli jako prvotní základ světového procesu a prazdroj lidské činnosti. Filozofické koncepce vůle se odrážely mimo jiné v podobě střetů „autogenetických“ teorii vůle, podle nichž vůle představuje specifickou sílu neredukovatelnou na jiné přocesy (W. Wundt, N. Ach), a teorii „heterogenetických“, podle kterých je vůle odvozenou funkcí, druhotnou vůči rozumu (intelektuální teorie vůle, například J. F. Herbart a herbartovci), vůči citu (emocionální teorie vůle, například E. Bleuler, H. Ebbinghaus) anebo vůči asociaci představ (asocíanismus). Filozofickým základem intelektualistických tendencí v psychologii vůle byl racionalismus (Platón, Aristoteles, stoikové, Tomáš Akvinský, R. Descartes, B. Spinoza, G. W. Leibniz, I. Kant, G. W. F. Hegel), naopak učení o vůli jako prvotní příčině se často spojovalo s filozofickým iracionalismem (A. Schopenhauer, F. Nietzsche). Dialektický materialismus a marxistická věda přistupují k problematice vůle především z hlediska její společenské historické podmíněnosti, studují fylogenezi i onotogenezi vůle v záměrných projevech a činnosti dítěte i v souvislosti s vývojem vyšších psychických funkcí.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 24. 7. 2006
Autor: -red-