Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Biografie / Filozofie

*27.8.1770 (Stuttgart) – †14.11.1831 (Berlín), německý filozof, nejvýznamnější představitel a dovršitel německé klasické idealistické filozofie, tvůrce systematické teorie dialektiky na základě objektivního idealismu. Původně studoval teologii, potom působil jako domácí učitel v Bernu a ve Frankfurtu nad Mohanem a od roku 1801 jako profesor na univerzitě v Jeně. Zde společně s F. W. J. Schellingem vydával kritický filozofický časopis. Od roku 1808 byl ředitelem gymnázia v Norimberku, od roku 1811 profesorem univerzity v Heidelbergu a od roku 1818 v Berlíně. – Východiskem jeho filozofie byla Kantova a Fichtova filozofie. Záhy však přešel od subjektivistického transcendentálního idealismu k idealismu absolutnímu. Jestliže Kantova kritická filozofie byla převážně noetická, Fichtova etická, pak filozofii Hegelovu charakterizuje výrazný smysl pro historii a vývoj duchovní kultury. Již v raných dílech interpretoval judaismus, antiku a křesťanství jako řadu stupňů ve vývoji ducha. Ve Fenomenologii ducha (1807), líčí duchovní kulturu lidstva v zákonitém vývoji od prvních záblesků vědomí až k uvědomělému zvládnutí vědy. Svou dobu pokládal za přechod k vyšší kulturní formaci. Francouzskou buržoazní revoluci přivítal, ale jako stoupenec revoluce shora odsoudil jakobínskou diktaturu. Zastával zrušení feudalismu. Jako první vytyčil úkol vypracovat celkové dialektické pojetí světa, tj. přírody, dějin a myšlení, jako procesu, v němž se při nesmírné proměnlivosti forem uskutečňuje vývojová zákonitost. Měl encyklopedické vzdělání, studoval historii, ekonomii, vědy právní a státní, matematiku a přírodní vědy, měl však i důkladné znalosti z literatury a umění. Navazuje na předchozí vývoj dialektiky v německé filozofii, vytvořil objektivní idealistický systém, založený na principu identity bytí a myšlení. Filozofie může být podle Hegela pouze idealistická, neboť jejím předmětem je obecné a to může být jen ideální. Přitom přijímá nekriticky jednostranné pojetí hmoty v metafyzickém materialismu jako něco smyslově předmětného. Rozvinul myšlenku, podle níž přírodní i dějinný svět proniká a ovládá duchovní princip, absolutní idea (výraz Hegelova absolutního idealismu), světový duch (spiritualismus) nebo pojem (panlogismus), jenž se v přírodě a dějinách projevuje (zpředmětňuje) a jako aktivní duchovní činitel plodí v dialektickém tvůrčím aktu ze sebe svět. Příbuznost s teologickou koncepcí stvoření světa bohem je očividná, avšak na rozdíl od teismu Hegelova absolutní idea nabývá vědomí, vůle a osobnosti teprve v člověku, existujíc před člověkem jen jako vnitřní zákonitá nutnost. Hegelova představa o tvůrčím duchu přenáší do kosmických rozměrů model tvůrčí lidské činnosti. Absolutní idea se nejprve nachází ve stavu „o sobě“ jako reálná potence, protože však obsahuje vnitřní protiklady, přechází z možnosti ve skutečnost, objektivuje se v čase a prostoru v podobě přírody a později lidských dějin. Přírodu vykládal Hegel jako „jinobytí ideje“, která proto sama nemůže být nositelkou vývojového procesu, v dějinách však idea přichází v procesu progresívního vývoje k vědomí sebe sama a dosahuje stadia „bytí pro sebe“. Filozofický dialektický idealismus spojoval Hegel v politice s obhajobou konstituční monarchie. – Svůj obecný obsah vyjevuje absolutní idea ve formě systému kategorií, počínajícím nejabstraktnějším bytím a nebytím přes empirické bytí, kvalitu, kvantitu, míru, ap. až k nejkonkrétnějším pojmům, jako skutečnost, chemismus, organismus a poznání. V Hegelově schématu duch procitá k sebeuvědomění nejprve ve slově, řeči, jazyku. Materiální kultura se pak jeví jako pozdější objektivace téže tvůrčí síly ducha neboli pojmu. Ústřední místo v jeho dialektismu zaujímá kategorie rozporu jako jednoty vzájemně se vylučujících a zároveň vzájemně spjatých protikladů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 12. 2023
Autor: -red-

Odkazující hesla: absolutní duch, abstraktní a konkrétní, aktualizace, Alexander Kojève, Andrej Sládkovič, antiteze, Aristotelés ze Stageiry, aristotelismus, Bruno Bauer, Charles Renouvier, Christian Hermann Weisse, činnost, ctnost, dasein, dějiny umění, dialektická logika, dialektický materialismus, dialektika, druhý, duch, Eduard Ganz, Eduard Zeller, Edvard Caird, estetika, evropocentrismus, existence, fenomén, fenomenologie, Ferdinand Lassalle, filozofie, filozofie dějin, filozofie identity, filozofie práva, Friedrich Adolf Trendelenburg, Friedrich Heinrich Jacobi, Friedrich Schelling, Friedrich Theodor von Vischer, Friedrich Ueberweg, Giovanni Gentile, Grigorij Nikolajevic Vyrubov, Gustav Gustavovič Špet, Hans-Georg Gadamer, Herbert Marcuse, Hermann Glockner, idea, idealismus, Immanuel Kant, Indické náboženství a mytologie, iracionalismus, já, Jakob Böhme, James Hatsison Stirling, Ján Blaškovič, Jan Evangelista Purkyně, Jean Hyppolite, jednota, jednota a boj protikladů, Jena, jiné a jinobytí, Joachim Johann Winckelmann, Johan Karl Friedrich Rosenkranz, Johan Ludvig Heiberg, Johann Friedrich Herbart, Johann Gerhard Buhle, Johann Gottlieb Fichte, Johannes Volkelt, John Ellis McTaggart, Julius Bahnsen, Karl Marx, Karl svobodný pán von Stein zum Altenstein, Karol Libelt, Kuno Fischer, kvalita, Leopold Henning, Ľudovít Velislav Štúr, materialismus, metafyzika, Michail Alexandrovič Bakunin, mladohegelovci, naturfilozofie, nekonečnost špatná, německá klasická filozofie, Nikolaj Nikolajevič Strachov, novoplatonismus, o sobě a pro sebe, objektivní idealismus, panlogismus, předmětnost, princip estetický, rozum, rozvažování, scholastika, spekulace, spiritualismus, starohegelovci, svoboda a nutnost, symbol, teleologie, teorie systémů, Theodor Litt, Theodor Steinbüchel, totalita, totožnost, tragické, triáda, účinek, věčnost, vědění, vědomí, vědosloví, Vissarion Grigorjevič Bělinskij, voluntarismus, vůle, vzájemný vztah, základní filozofická otázka, zdání, Zénón z Eleje, zpředmětnění, zpředmětnění a odpředmětnění, zprostředkování, zvěcnění.