Friedrich Schelling

[Šeling], *27.1.1775 (Leonberg) – †20.8.1854 (Bad Ragaz, Švýcarsko), celým jménem Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, německý filozof, představitel německého klasického idealismu. Studoval teologii společně s Hölderlinem

a Hegelem

. Profesor v Jeně, kde se sblížil s kruhem romantiků později působil v Mnichově, Erlangen a v Berlíně. V jeho filozofickém vývoji se rozlišuje období přírodní filozofie (kolem roku 1795), transcendentálního čili estetického idealismu (kolem let 1800–1801), filozofické identity (do roku 1804), filozofické svobody (do roku 1813) a tzv. pozitivní filozofe neboli filozofie zjevení (do konce života). Vliv Fichtův

překonával pojetím přírody jako samostatné reality, „inteligence“ v procesu stupňovitého vývoje, přírodu chápal jako formu nevědomého rozumu. Vztah nevědomého a vědomí zůstal v ohnisku Schellingovy pozornosti na všech etapách jeho vývoje. Dialektickou metodu aplikoval na rozbor přírodních procesů, každý přírodní jev chápal Jako výsledek polárních protikladných sil: Využíval i přírodovědných objevů Galvaniho

, Volty

, Lavoisiera

a dalších. Jeho naturfilozofie má výrazně protimechanistický ráz, anorganickou přírodu považoval jen za nerozvinutý organismus. Působil na přírodovědce (C. Steffens, *1773 – †1845, C. G. Carus, *1789 – †1869, L. Oken

), ale i na romantické básníky (L. Tieck, Novalis). Schelling sledoval vývojovou cestu od přírody k „já“, jehož činnost člení na teoretickou a praktickou. Praktické „já“, tj. vůli a morální čin, pokládá za samoúčel, ve sféře poznání je vědomí určováno nevědomou činností, kdežto v oblasti praxe určuje vědomá činnost nevědomí. V umění spatřoval Schelling oblast, v níž se protiklad teoretického a prakticky morálního překonává v rovnováze vědomé a neuvědomělé činnosti, proto filozofie umění, reflektující rovnováhu jinak neřešitelných protikladů, je nejen orgánem, ale i závěrem veškeré filozofie. Schellingova filozofie umění vyjadřovala životní postoje a umělecké koncepce jenské romantiky. „Filozofie totožnosti“ se soustřeďuje na pojem intelektuálního názoru, v němž absolutno nazírá sebe sama v totožnosti subjektu a objektu. Po vzoru novoplatoniků přijímá Schelling představu vyzařování absolutna, přičemž tato emanace a umělecká tvorba mu splývají. Schelling vytváří soustavu estetického panteismu, blízkého novoplatonismu a středověké německé mystice. Ve filozofii náboženství překračuje hranice filozofie identitity, neboli absolutno tvoří svět. Stvoření světa pokládá pozdní Schelling za iracionální prvotní fakt. Následuje J. Böhma a F. X. Baadera

a rozlišuje v bohu božskou osobu jako takovou a její prazáklad (Urgrund) v podobě temné iracionální vůle. Rozdvojením absolutna dochází k „pádu“, prvotnímu hříchu, a vykoupení této viny a obnovu jednoty pokládá Schelling za smysl lidských dějin. Označuje filozofii za negativní, proti ní staví „pozitivní filozofii“, filozofii zjevení, která má vycházet z historického faktu zjevení boha v dějinách. Pozdní Schelling se sblížil s mytologií, mystikou a náboženstvím. Své přednášky o filozofii zjevení zahájil roku 1841 jako nástupce Hegelův na berlínské univerzitě za podpory reakčních kruhů s cílem „z kořene vyhladit dračí setbu Hegelova panteismu“, vyvolal však odpor. B. Engels

uveřejnil proti Schellingovi několik pamfletů. Schelling se vzdal katedry i veřejné činnosti. – Protikladnost a proměnlivost Schellingových názorů se odrazila v „schellingovství“ jako směru či tendenci v duchovním životě Německa, Ruska a dalších zemí zejména v 1. polovině 19. století. Vlastní filozofickou školu Schelling nevytvořil. Filozofie přírody zaujala skupinu romanticky orientovaných přírodovědců snahou o univerzální filozofickou interpretaci přírody, zejména J. V. Rittera (*1776 – †1810), L. Okena, G. H. Schuberta (*1780 – †1860). Schelling se stal jedním ze zakladatelů iracionalistického myšlení 2. poloviny 19. a 20. století Působil na A. Schopenhauera

a F. Nitzsche, filozofickou antropologii M. Schelera

a na existencialismus. Vlivy Schellingovy filozofie se odrazily i v modernistickém umění, freudismu a „filozofii nevědomého“. – V českém a slovenském obrozeneckém myšlení se s Schellingovou naturfilozofií a filozofií identity kriticky vyrovnávali A. Smetana

, J. E. Purkyně

a K. S. Ammerling, na Slovensku G. Šulek. Pozitivnější vztah k Schellingovi zaujali J. M. Hurban

a M. M. Hodža

.