Friedrich Schelling

Biografie / Filozofie

[Šeling], *27.1.1775 (Leonberg) – †20.8.1854 (Bad Ragaz, Švýcarsko), celým jménem Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, německý filozof, představitel německého klasického idealismu. Studoval teologii společně s Hölderlinem a Hegelem. Profesor v Jeně, kde se sblížil s kruhem romantiků později působil v Mnichově, Erlangen a v Berlíně. V jeho filozofickém vývoji se rozlišuje období přírodní filozofie (kolem roku 1795), transcendentálního čili estetického idealismu (kolem let 1800–1801), filozofické identity (do roku 1804), filozofické svobody (do roku 1813) a tzv. pozitivní filozofe neboli filozofie zjevení (do konce života). Vliv Fichtův překonával pojetím přírody jako samostatné reality, „inteligence“ v procesu stupňovitého vývoje, přírodu chápal jako formu nevědomého rozumu. Vztah nevědomého a vědomí zůstal v ohnisku Schellingovy pozornosti na všech etapách jeho vývoje. Dialektickou metodu aplikoval na rozbor přírodních procesů, každý přírodní jev chápal Jako výsledek polárních protikladných sil: Využíval i přírodovědných objevů Galvaniho, Volty, Lavoisiera a dalších. Jeho naturfilozofie má výrazně protimechanistický ráz, anorganickou přírodu považoval jen za nerozvinutý organismus. Působil na přírodovědce (C. Steffens, *1773 – †1845, C. G. Carus, *1789 – †1869, L. Oken ), ale i na romantické básníky (L. Tieck, Novalis). Schelling sledoval vývojovou cestu od přírody k „já“, jehož činnost člení na teoretickou a praktickou. Praktické „já“, tj. vůli a morální čin, pokládá za samoúčel, ve sféře poznání je vědomí určováno nevědomou činností, kdežto v oblasti praxe určuje vědomá činnost nevědomí. V umění spatřoval Schelling oblast, v níž se protiklad teoretického a prakticky morálního překonává v rovnováze vědomé a neuvědomělé činnosti, proto filozofie umění, reflektující rovnováhu jinak neřešitelných protikladů, je nejen orgánem, ale i závěrem veškeré filozofie. Schellingova filozofie umění vyjadřovala životní postoje a umělecké koncepce jenské romantiky. „Filozofie totožnosti“ se soustřeďuje na pojem intelektuálního názoru, v němž absolutno nazírá sebe sama v totožnosti subjektu a objektu. Po vzoru novoplatoniků přijímá Schelling představu vyzařování absolutna, přičemž tato emanace a umělecká tvorba mu splývají. Schelling vytváří soustavu estetického panteismu, blízkého novoplatonismu a středověké německé mystice. Ve filozofii náboženství překračuje hranice filozofie identitity, neboli absolutno tvoří svět. Stvoření světa pokládá pozdní Schelling za iracionální prvotní fakt. Následuje J. Böhma a F. X. Baadera a rozlišuje v bohu božskou osobu jako takovou a její prazáklad (Urgrund) v podobě temné iracionální vůle. Rozdvojením absolutna dochází k „pádu“, prvotnímu hříchu, a vykoupení této viny a obnovu jednoty pokládá Schelling za smysl lidských dějin. Označuje filozofii za negativní, proti ní staví „pozitivní filozofii“, filozofii zjevení, která má vycházet z historického faktu zjevení boha v dějinách. Pozdní Schelling se sblížil s mytologií, mystikou a náboženstvím. Své přednášky o filozofii zjevení zahájil roku 1841 jako nástupce Hegelův na berlínské univerzitě za podpory reakčních kruhů s cílem „z kořene vyhladit dračí setbu Hegelova panteismu“, vyvolal však odpor. B. Engels uveřejnil proti Schellingovi několik pamfletů. Schelling se vzdal katedry i veřejné činnosti. – Protikladnost a proměnlivost Schellingových názorů se odrazila v „schellingovství“ jako směru či tendenci v duchovním životě Německa, Ruska a dalších zemí zejména v 1. polovině 19. století. Vlastní filozofickou školu Schelling nevytvořil. Filozofie přírody zaujala skupinu romanticky orientovaných přírodovědců snahou o univerzální filozofickou interpretaci přírody, zejména J. V. Rittera (*1776 – †1810), L. Okena, G. H. Schuberta (*1780 – †1860). Schelling se stal jedním ze zakladatelů iracionalistického myšlení 2. poloviny 19. a 20. století Působil na A. Schopenhauera a F. Nitzsche, filozofickou antropologii M. Schelera a na existencialismus. Vlivy Schellingovy filozofie se odrazily i v modernistickém umění, freudismu a „filozofii nevědomého“. – V českém a slovenském obrozeneckém myšlení se s Schellingovou naturfilozofií a filozofií identity kriticky vyrovnávali A. Smetana, J. E. Purkyně a K. S. Ammerling, na Slovensku G. Šulek. Pozitivnější vztah k Schellingovi zaujali J. M. Hurban a M. M. Hodža.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 6. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: Anthony Ashley Cooper, apollinský a dionýský princip, Christian Hermann Weisse, duch, dynamismus, Eduard von Hartman, estetika, fenomén, filozofie, filozofie identity, Friedrich Heinrich Jacobi, Friedrich Schleiermacher, Friedrich Ueberweg, Immanuel Kant, intuitivismus, iracionalismus, Jakob Böhme, Jan Evangelista Purkyně, jednota a boj protikladů, Jena, Johann Gottlieb Fichte, Josef Gołuchowski, Karl Christian Friedrich Krause, Karl Wilhelm Friedrich Solger, Lorenz Oken, Louis Claude Saint-Martin, Maurycy Mochnacki, naturfilozofie, německá klasická filozofie, novoplatonismus, panteismus, rozpor, symbol, totožnost, tragické, tvorba, Vissarion Grigorjevič Bělinskij, voluntarismus, William Shakespeare.