Albert Schweitzer

[Švajcr], *14.1.1875 – †4.9.1965, německo-francouzský myslitel, protestantský teolog, muzikolog, varhaník. Byl známý svými protiválečnými vystoupeními. Roku 1906 začal studovat medicínu. Od roku 1913 žil v Lambaréné

v Gabunu, kde z vlastních prostředků vybudoval nemocnici. Hlavní těžiště Schweitzerova myšlení je v etice, centrem úvah je trpící osobnost a její osud. Ve svých úvahách vyšel z I.Kanta

, J.W.Goetha

, pozdních stoiků, Lao-c', apoštola Pavla aj. V jejich díle ho zajímá především idea svobodné a mravní individuality. Ve svém humanistickém zaměření kritizuje mravní degradaci soudobého člověka, „zánik osobnosti“. V existenciálním duchu klade proti sobě dva principy: vůli jako výraz svobodné mravní existence člověka a „poznatky o světě“, jež mají tendenci podřizovat se vnější nutnosti a vedou k „nedůvěře v myšlení“. Schweitzer nabádá k zaujetí aktivního a odpovědného vztahu k životu. Výchozím principem jeho světového názoru je fakt života. Odmítá karteziánské cogito, ergo sum, a klade formuli: já – toť život, který chce žít uprostřed života; odtud vyvozuje i tezi úcty před životem. Snaha zachránit a rozvinout veškerý život se má stát základem etické obnovy člověka, protijedem chladného rozumu, skepticismu a nelidskosti soudobého člověka. Princip, na kterém se snaží vybudovat etiku, doplňuje přesvědčením o božském původu lidského ducha, jehož spájí s obrazem Krista. Spojuje tak hlubinný základ filozofie života se spiritualistickým a teistickým názorem. Jeho výzva k úctě před životem, jeho hájení lidskosti, zasazování se za osobní jednání, obhajoba jedinečnosti člověka, jeho humanismus, kterým vystoupil roku 1932 proti fašismu a válce, je i duchovní oporou současnému člověku. Hlavní díla: Die Religionsphilosophie Kants (Kantova filozofie náboženství), Z mého života a díla, Die psychiatrische Beurteilung Jesu (Psychiatrické hodnocení Ježíše), Kulturphilosophie (Filozofie kultury), Frieden oder Atomkrieg (Mír, nebo atomová válka). Za své dílo získal v roce 1952 Nobelovu cenu za mír.