vědomí

Filozofie

Filozofie, nejvyšší forma specificky lidského odrazu objektivní reality charakterizovaná tím, že odraz skutečnosti ve formě psychických aktivit zprostředkovaných smyslovými orgány a centrálním nervovým systémem předchází praktické činnosti a dává jí cílevědomý ráz. Funkce lidského mozku existující pouze v neoddělitelném spojení se svým materiálním základem jako složitá činnost, jejíž konkrétní obsahy tvoří různé formy odrazu (počitky, vjemy, pojmy) podílející se na zachování kontinuity v jednotě psychických dějů. Vědomí, zahrnující i oblast emocí, vůle a motivace, se objektivuje a fixuje v produktech kulturních, zejména v řeči a dalších znakových systémech. Nabývá formy ideálního bytí, vystupuje jako vědění. Je jednotou poznávacích a hodnoucích aspektů, v nichž se vyjadřuje jeho selektivita (výběrovost) zahrnující jak orientaci na společenksé hodnoty osvojované subjektem, tak vztah subjektu k sobě samému (sebe-vědomí vyplývající z procesu uvědomování). Vědomí se vyvíjí v dialektickém a dialogickém vztahu k bytí, v němž „usvědčuje hmotu z její existence“. Boj o charakter vědomí ve vztahu k bytí tvoří osu dějin filozofie, v jejímž rámci dochází především ke střetům v otázce, zda je vědomí přirozenou činností lidského organismu, nebo zda je třeba je vyvozovat z určitého nadpřirozeného duchovního zdroje. Podle Platóna je například duševní činnost výtvorem nesmrtelné nehmotné duše, která je jen dočasně uvězněna v lidském těle. Také podle Aristotela je myšlení (a tedy i vědomí) na těle zcela nezávislé, i když na vnímání se tělo podílí. Tento názor, který z velké části přejal Tomáš Akvinský, je dnes součástí novotomismu. Materiální filozofové rozvinuli pojetí, podle něhož jsou psychické procesy přirozenými pochody v lidském těle. Podstatný vliv na rozvoj pojmu vědomí měl R. Descartes. Duši pokládal za substanci zcela odlišnou od těla (substantia cogitans), nezávislou na hmotě; zatímco tělo funguje jako mechanický stroj, soustřeďuje se veškerá vědomá činnost do duše. Pro Descarta zůstává nepochybná pouze existence vědomí (cogito, ergo sum ). Výsadní postavení, které Descartes vyhradil v., se stalo v následujícím období jedním z podstatných znaků racionalisticky orientované idealistické filozofie. Podle J. Locka je vědomí vnímání toho, co se odehrává ve vlastním duchu člověka. T. Hobbes a P. Gassendi odmítli Descartovo učení. Hobbes prohlásil duchovní substanci za neprokázanou zatímco myšlení pokládal za atribut tělesnosti. Materialistické pojetí vědomí jako produktu hmoty rozpracoval především francouzský materialismus 18. století D. Diderot zdůraznil, že čití, vnímání, myšlení, paměf, představivost jsou výsledkem spolupráce mozku a smyslových orgánů. L. Feuerbach kritizoval především takové ideal. zabsolutnění lidského v., které je vydává za ducha, z něhož vzniká příroda (G. W. F. Hegel ). Duch se podle Feuerbacha vyvíjí s lidským tělem, je vázán na smysly a stejně jako mozek je produktem přírody. Subjektivivně-idealistické pojetí vědomí, založené G. Berkeleyem a D. Humem, prohlašuje vědomí za jedinou realitu zatímco všechny předměty a vztahy hmotného světa vydává za pouhé vjemy, obsahy vědomí. Podle Humova názoru není vědomí nic jiného než proud lidských vjemů a jejich spojování podle principů podobnosti dotyku a působení. Humovy a Berkeleyovy názory se staly důležitým teoretickým zdrojem subjektivního idealismu konce 19. století a zač. 20. století (empiriokriticismus, pozitivismus ). Názor, že jedině lidské vědomí existuje, vedl ve svých důsledcích k solipsismu. Proto idealističtí filozofové, aby se mu vyhnuli, přijímají představu, že existuje nadindividuální vědomí, božský duch, jehož pomocí vysvětlují vznik a působení vjemů v lidském vědomí Jiný proud idealistické filozofie postuluje nadindividuální vědomí jako „vědomí vůbec“. Tohoto druhu je transcendentální vědomí I. Kanta, které je čistě logickým vědomím, tj. „čistou“ či „původní“ apercepcí reprezentující předpoklad každého možného poznání. Také většina představitelů novokantovství postulovala různé formy „vědomí vůbec“ (W. Windelband, H. Rickert ). V dialekticko materiální interakci je vědomí jednotou všech psychických činností zprostředkující a ovlivňující základní interakci člověka se světem. Vědomí je vědomím o objektivním světě, přírodě a společnosti, je vědomím člověka o sobě samém a jako takové je nejvyšším produktem vývoje hmoty.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 6. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: idealismus, myšlení a jazyk, panlogismus, předvědomí, věda, zkušenost.