Karl Jaspers

[Jasprs], *23.2.1883 – †26.2.1969, německý idealistický filozof, psychiatr a psycholog. Vedle M. Heideggera

nejvýznamnější představitel německého existencialismu. Profesor psychologie a filozofie univerzity v Heidelbergu (1937–1945 nemohl přednášet) a v Basileji. V díle Allgemeine Psychopathologie (Obecná psychopatologie) se snažil upřesnit řadu psychiatrických pojmů; duševní .poruchy chápe jako krajní výraz bolestného hledání vlastní individuality a autenticity – zdroje skutečného filozofování. Později v řadě „patografií“ sledoval psychopatologické momenty v životě a tvorbě A. Strindberga

, V. van Gogha

a F. Nietzscheho

. Jako filozof se odlišuje od Heideggera oddaností ideálům buržoazního humanismu (intelektuální čestnost mu symbolizuje I. Kant, kulturní univerzalitu J. W. Goethe, občanskou a myšlenkovou svobodomyslnost ant. Řecko); s tím souvisí obdiv ke Spinozovi a ostrá kritika klerikalismu a fanatismu; zároveň však jeho „filozofování“ (tím proti systémové filozofii akcentuje stálou „otevřenost“ svého myšlení) se nachází pod značným vlivem iracionalismu a subjektivismu S. Kierkegaarda

a F. Nietzscheho. Centrem Jaspersova myšlení je existence, jeho koncepce bytí znamená „bytí na světě“, analýza „orientace ve světě“ (Weltorientierung) vyjevuje omezenost vědeckého poznání, bytí jako existence je svobodou, avšak svoboda nespočívá v poznání, nýbrž v prožitku (vyjadřování existence a její vyjasňování – Existenzerhellung), konečně metafyzika jako myšlení před tváří transcendence překračuje nejen předmětné bytí, ale i existenci a završuje trojjediný akt filozofického prolomení transcendence světa. Metafyzika pak vyjadřuje svůj nevyjádřitelný předmět pomocí „šifer“ přírody, člověka, vědomí, dějin atd., jež jsou šiframi transcendentna. Jaspers se sice distancuje od tradiční teologie s jejím teismem, staví proti ní svou „filozofickou víru“, avšak jeho metafyzika má blíže k novoplatonismu

než ke Kantovi

. Prožitek pravého jsoucna, tj. boha, spojuje Jaspers s „mezními situacemi": v nejhlubších otřesech, utrpení, nemoci, smrti, ve stavech nevykoupení viny, kdy se vše hroutí, nastává „krach šifry“ a člověk se zbavuje nánosu každodennosti, teoretických představ a dalších omezení a odhaluje svět v jeho posledních základech. – V psychologii je Jaspers stoupencem tzv. rozumějící a vysvětlující psychologie, vycházející z analýzy nevědomých duševních pochodů v rámci „celistvosti“, inteligence a osobnosti. Je odpůrcem mozkové lokalizace psychických funkcí a kritikem psychofyzického paralelismu. Předmětem psychologie má být to, že obecné a co lze vyjádřit pojmově. Jaspers rozlišoval souvislosti příčinné (objektivně kauzální) a rozumové („chápané“, osvětlující pohnutky lidského chování a podstatu činnosti člověka). K rozumovým souvislostem řadil především logicko-deduktivní operace myšlení. Prožívání sycené náladami označoval jako psychologickou (psychotickou) kategorii souvislostí. Od fenomenologické metody výzkumu a terapie (zpřítomnění duševních stavů) přešel k metodě porozumění, cílené na vzájemnou vázanost (plynulost) psychických stavů. Po porážce fašismu získal Jaspers velkou popularitu v kruzích liberálně konzervativní inteligence a stal se vlivným politickým moralistou (Otázka viny, Die Atombombe und die Zukunft des Menschen, Atomová bomba a budoucnost lidí), svého učení o „mezních situacích“ využíval k obhajobě studené války.