[Latina], soustava názorů, uznávajících a zdůrazňujících hodnotu člověka jako osobnosti, jeho právo na svobodu, štěstí, rozvoj a uplatnění jeho sil a schopností. Úsilí o lidskost a lidskou důstojnost životních podmínek člověka. Posuzování společenstkých institucí a poměrů z hlediska blaha člověka. Úsilí o to, aby principy spravedlnosti, rovnosti a lidskosti se staly normami vztahů mezi lidmi v osobním i společenském životě. V užším smyslu hnutí v oblasti duchovní kultury epochy
renesance.
Humanistické motivy lidskosti, lásky k člověku, snahy o jeho štěstí a spravedlnost mezi lidmi se objevují již od hlubokého starověku ve výtvorech lidské tvořivosti, v literatuře, v morálně filozofických a náboženských koncepcích různých národů. Avšak teprve v době renesance se poprvé v historii ustavily jako systém názorů a široké ideové a společenské hnutí, jež vyvolalo skutečnou revoluci v kultuře i ve světovém názoru. Další rozvoj humanistických idejí je spojen s činností revolučních ideologů od 17. až po začátku 19. století. Svérázně se humanistické tendence projevily v reformaci a v dalších protifeudálních hnutích. Humanismus rozvíjel myšlenku přirozeného práva, posuzoval každé společenské zřízení z hlediska abstraktní lidské přirozenosti, hledal způsob spojení osobních a společenských zájmů. Humanismus myšlenkově vrcholí v osvícenství, ve filozofii francouzských materialistů 18. století, v německé klasické filozofii a literatuře.
Holbach,
Helvétius,
Diderot a jiní spojovali humanismus s materialismem a ateismem.
Kant, vyzdvihující velkou ideu věčného míru, formuloval hlavní zásadu všeobecného humanismu: člověk nemůže být pro druhého člověka prostředkem, nýbrž cílem.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
22. 3. 2007
Autor: -red-
