*10.11.1483 – †18.2.1546, hlavní představitel německé měšťanské reformace, zakladatel německého
protestantismu (luteránství). V letech 1501–1506 studoval na univerzitě v Erfurtu, kde roku 1505 vstoupil do
augustiniánského kláštera. Od roku 1508 byl profesorem teologie na univerzitě ve Wittembergu. Dne 31.10.1517 přibil na dveře kostela ve Wittembergu 95 tezí, vyzývajících k veřejné disputaci o podstatě
odpustků. V době sílícího proticírkevního hnutí mělo Lutherovo vystoupení široký ohlas po celém Německu. Navázal na dřívější kritiku církve, mj. i na
Jana Husa a středověkou mystiku (
J. Tauler). Svým učením vyjádřil nespokojenost sedláků, měšťanstva a nižší šlechty s církevními a sociálními poměry. Lutherovo učení odmítalo základní dogmata církve i celou její organizaci, nezbytnost církve jako prostředníka mezi člověkem a Bohem a za jedinou cestu „spasení“ vyhlásilo víru („sola fide“), za jediný zdroj víry pak
Bibli. Luther zavrhl papežskou nadvládu nad křesťanstvem a požadoval samostatnost německé církve.
Když byl obviněn, že pokračuje v
husitských bludech, otevřeně se přihlásil k Husovi, zejména k jeho učení o církvi. Lutherův rozchod s církví vyvrcholil 1520, kdy vydal své hlavní náboženské spisy a byl dán papežem do klatby. Na říšském sněmu ve
Wormsu roku 1521 odmítl před
Karlem V. své teze odvolat. Saský kurfiřt
Fridrich III. Moudrý mu umožnil útěk na hrad
Wartburg, kde Luther přeložil Bibli do němčiny a položil tak základy německého spisovného jazyka. Po roce 1522 vystupoval proti svým radikálním pokračovatelům (Karlstadt) a stal se rozhodným odpůrcem revolučního vyústění reformace v německé selské válce. Po roce 1525 ztrácí luteránská reformace mnoho ze svých progresívních rysů. Luther dokazoval, že světská moc je povinna hájit existující pořádek i silou zbraní. V letech 1526–1528 se věnoval organizování německé reformované církve v Sasku. Luteránské zemské církve posilovaly moc knížat v jednotlivých teritoriích. Luteránský katechismus z roku 1529 vychovával věřící k pasívní podrobenosti absolutnímu vládci.
Jako teolog vytvořil „kristocentrickou“ teologii, vyzdvihující Nový zákon nad Starý, autoritu evangelia nad autoritu zákona a spojující paradoxně důraz na vnitřní subjektivní přesvědčení a víru s učením o
predestinaci. Lutherovo přesvědčení o naprosté neslučitelnosti křesťanské víry s
aristotelskou filozofií vedlo k odloučení filozofie od teologie, což v protestantských zemích rozšiřovalo prostor pro rozvoj emancipační ideologie měšťanstva a jí odpovídající filozofie. Veliký vliv na německé a evropské morální vědomí měla Lutherova etika svědomí, vymaňující oblast mravnosti z nadvlády katolické církve. Touto etikou Luther zdůvodnil i své historické odmítnutí odvolat před wormským sněmem. Lutherova etika legitimovala i politicky protestantský odpor vůči nastupující
protireformaci. Luther pranýřoval feudální a klerikální parazitismus jako nekřesťanský a asociální, a opíraje se o biblické „kdo nepracuje, ať nejí“, rozvinul protestantský etos práce, charakteristický pro období emancipace mladé buržoazie. Je považován za nejvýznamnějšího představitele
etiky v Německu před
Imanuelem Kantem.
Do dějin německé kultury vstoupil též jako reformátor v oblasti jazyka, školství, vzdělání i hudby. Působila na něho
renesanční kultura, ale v zájmu svého boje s papežstvím využíval i kulturu lidovou, jejíž rozvoj podněcoval. Lutherova reformace vytvářela i nový obraz člověka ztvárněný mj. v dílech
A. Dürera,
L. Cranacha,
M. Grünewalda a dalších. Toto kulturní dědictví spolu s vlivy francouzské buržoazní revoluce konce 18. století se pak stalo živnou půdou, z níž vyrůstala německá filozofická a literární klasika.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
20. 12. 2019
Autor: -red-
