materialismus

Filozofie

[materializmus, latina], jeden ze dvou hlavních filozofických směrů, který řeší základní filozofickou otázku ve prospěch prvotnosti hmoty, přírody, bytí, fyzického, objektivního a pokládá vědomí, ducha, myšlení, psychické, subjektivní za vlastnost hmoty na rozdíl od idealismu, který naopak přijímá za východisko vědomí, ducha. Uznání prvotnosti hmoty znamená poznání její nestvořitelnosti a nezničitelnosti, její věčné existence, dále prostoru, času a pohybu jako objektivních forem jejího bytí, myšlení jako neoddělitelného od hmoty, jednoty světa v jeho materiálnosti. Materialistické řešení hlavní filozofické otázky v sobě zahrnuje též přesvědčení o poznatelnosti světa, o možnosti adekvátního odrazu skutečnosti v lidském vědomí, o poznatelnosti světové zákonitosti. Ačkoli materialistické filozofické názory vznikaly od samého počátku vývoje filozofického myšlení, pojem materialismus se rozšířil teprve od 17. století. Užíval se hlavně ve významu fyzikálních představ o hmotě (R. Boyle), později v obecnějším smyslu kontrapozice filozofie materialistické a idealistické (G. W. Leibniz). Materialistická filozofie, spojená s pozitivní odpovědí na základní filozofickou otázku, je ve skutečnosti vnitřně diferencována. Materialismus se nejprve rozvíjel v zemích Dálného východu a v řecko-římské antice. Jeho vývojová cesta směřovala od prvotních, velmi názorných a naivních antropomorfických představ o světě, přírodě a hmotě k abstraktnějším a obecnějším představám o struktuře, vlastnostech a pohybu hmoty, jak je představovali antičtí atomisté. V antickém materialismu jsou v zárodku obsaženy všechny pozdější vývojové formy materialismu: mechanický, vulgární, metafyzický a dialektický. Ve starořecké filozofii se také nejzřetelněji vyhranil ostrý zápas materialismu s idealismem a vystupoval v podobě boje dvou zásadně protikladných linií, a to filozofie Démokritovy a Platónovy. V době středověku byl materialismus vytlačen idealismem, přispěla k tomu kromě sociálních příčin též okolnost, že materialismus nemohl konkrétněji a přesvědčivěji vysvětlit vztahy mezi hmotou a vědomím, ani podat genezi myšlení a vědomí. Zatímco v západní Evropě církev potlačovala v Aristotelově filozofii vše materialistické, v zemích arabského Východu, ve Střední Asii a Zakavkazsku se udržovaly silné materialistické tendence, projevující se mimo jiné v komentářích k Aristotelovi i v samostatném materialistickém myšlení. Boj materialistické linie s idealismem se ve středověku projevoval v podobě sporu nominalismu a realismu. V době renesance a počátků novověké filozofie se pozornost stoupenců materialistické filozofie soustřeďovala na zdůvodnění a zdůraznění významu zkušenosti jako zdroje vědění a kritéria pravdivosti. V 17. století se stoupenci empirismu a senzualismu koncentrovali na výzkum přítomných objektů nikoli v jejich skrytých, scholastikou vykonstruovaných kvalitách, nýbrž v jejich pozorovatelných a měřitelných mechanických vlastnostech a vztazích. Naivně materialistické a dialektické myšlenky antiky jako by se zčásti obrozovaly v počátcích novověké filozofie. I když F. Bacon přiznával hmotě kvalitativní různorodost, další vývoj materialismu mu vtiskoval abstraktně mechanistický charakter (T. Hobbes). Někteří materialisté chápali hmotu i v její vnitřní aktivitě, tedy dynamicky, ale pohyb byl interpretován v termínech mechaniky. Dialektika jako ucelené učení se rozvinula v německém klasickém idealismu, zatímco v materialistických systémech převládala metafyzika. V 17. a 18. století nabyl zápas materialismu s idealismem výrazně formy boje s náboženskou ideologií. Materialismus T. Hobbese a francouzských materialistů 18. století již vystupuje jako učení uvědoměle ateistické. Spor se vyhrocuje. Například Hobbes vystupuje proti idealismu R. Descarta, G. Berkeley napadá materialismus vůbec, francouzští materialisté 18. století ostře kritizují Berkeleyův idealismus, G. W. F. Hegel vede prudkou polemiku s francouzskými materialisty 18. století ap.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 6. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alfred North Whitehead, dialektický materialismus, duch, Eduard von Hartman, Grigorij Nikolajevic Vyrubov, idealismus, Immanuel Kant, Jan Evangelista Purkyně, Jean Meslier, Johannes Rehmke, Josef Tvrdý, Karl Vogt, lvovsko-varšavská škola, neutrální monismus, Roy Wood Sellars, Stanislaw Wawrzyniec Staszic, Theodor Ludwig Lau, věčnost, věda, Vissarion Grigorjevič Bělinskij, vitalismus, vulgární materialismus, Wang Fu, William Papperell Montagne, základní filozofická otázka.