filozofie práva

Filozofie

Učení o nejobecnějších světonázorových a teoretických problémech práva a státu, zejména jejich původu, podstatě i úloze v dějinách společnosti. Na rozdíl od věd právních, jež studují konkrétní právní soustavy, staví a řeší problémy na filozofické úrovni. Filozofie práva vznikla a dlouhou dobu se vyvíjela jako součást filozofických systémů, zejména jejich etiky. Problémy vztahu práva a spravedlnosti, práva a zákona, práva síly, respektive násilí, místa práva v hierarchii společenských hodnot postavili a pokoušeli se řešit již antičtí filozofové (Sokrates, Platón, Aristoteles). Zvláštního významu nabyla filozofie práva v osvícenském myšlení (učení o přirozeném právu) a v německé klasické filozofii, v nichž měla podobu určité sociální filozofie, zdůvodňující společenské a státní zřízení. Později se filozofie práva stává součástí věd o právu, jež se značně rozvinuly. Často byla synonymem obecné právní teorie. Avšak od konce 19. století byla filozofie práva většinou chápána jako samostatná disciplína, odlišující se jak od obecné právní teorie, tak od sociologie práva, byla zaměřena na ideální duchovní principy, jež měly podmiňovat základy právního řádu. Hlavní kategorií této filozofie práva byla „idea práva“, interpretovaná nejčastěji v duchu novokantovství nebo novohegelovství. Na filofii práva působily po 2.sv. válce hlavně vlivy filozofie Husserlovy, Schelerovy, Hartmannovy a také vlivy existencialismu. Fenomenologická linie obrací pozornost především na „ontologii práva“, avšak rozumí tím jakési bytí práva, tj. právní podstatu (eidos), která preexistuje před reálnými právními vztahy. Zákonodárce a právník se má podobat matematikovi, který netvoří, ale jen odkrývá právní pojmy, normy a hodnoty metodou fenomenologické dedukce. Existenciální linie naproti tomu spatřuje skutečné bytí práva v prožitku, tj. právním prožitku konkrétní situace. V období mezi dvěma světovými válkami byla v českém právnictví rozšířena tzv. ryzí nauka právní, reprezentovaná H. Kelsenem a u nás „brněnskou školou“ normativní teorie právní (F. Weyr, J. Kalláb, V. Kubeš), opírající se o Kantovu filozofii a novokantovství. Rozlišovala kauzální přístup od normativního (K. Engliš, též od teologického) a prosazovala v právních vědách a politické ekonomii subjektivně idealistické koncepce.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 9. 2006
Autor: -red-