osvícenství

Filozofie

Ideový směr a období v Evropě 17. až 19. století, po renesanci a reformaci poslední a nejrozsáhlejší forma ideového odporu proti feudalismu. Významně ovlivnilo nejen nejvyspělejší země západní Evropy (Anglie, Holandsko, Francie, Německo) a USA, ale i mimoevropský společenský vývoj a je tak chápáno jako hnutí světově historické povahy. Časově osvícenectví začíná v 17. a 18. století a pokračuje ve století 19., někde až 20. Již současníci si uvědomovali kontrast osvícenské doby proti „temnému středověku“ a nazývali ji „věkem rozumu a osvěty“. Samotný termín osvícenství se objevuje nejprve u Voltaira a J. G. Herdera a utvrzen byl programovou statí I. Kanta Co je osvícenství z roku 1784. Místně počalo osvícenství v Holandsku a Anglii a odtud se rozšířilo téměř do všech kulturních zemí. V mnoha ohledech navazovalo na renesanci a reformaci, avšak jeho kritika starého řádu byla všestrannější, rozhodnější, hlubší a zejména ústila v projekt nové, dokonalejší společnosti. Nejvýrazněji se osvícenství projevovalo ve Francii v 18. století, kde je vedle ideologických myslitelů reprezentovala celá plejáda mechanických materialistů (J. La Mettrie, P. H. D. von Holbach, C. A. Helvétius, D. Diderot). Monumentálním dílem francouzského osvícenství byla Diderotova a d'Alembertova Encyklopedie. Osvícenství usilovalo zbavit člověka duchovní, materiální a sociální poroby, proto se snažilo šířit osvětu, vzdělanost, popularizovat vědu, bojovat proti všemožným pověrám a předsudkům. Upřímně věřilo v sílu lidského rozumu, vytvořilo onu formu racionalismu, která se charakterizuje jako „osvícenský racionalismus“. Rozum, opřený o smyslovou zkušenost, měl být svrchovaným soudcem ve všech sporech a problémech, vše nadpřirozené a nadrozumové bylo odmítáno. Umírněné křídlo osvícenství hlásalo deismus, osvícenští materialisté pak víru v boha zcela zavrhovali. Vliv osvícenství vrcholil v posledních dvou desetiletích 18. a prvních dvou desetiletích 19. století. České osvícenství spadá časově do doby národního obrození i když s ním není totožné. Nastupuje v poslední čtvrtině 18. století (ve srovnání s francouzským, anglickým a německým osvícenstvím později) a působí až do poloviny století 19. (zčásti i déle). Složité politické a národnostní poměry v habsburské monarchii vedly k odlišení tzv. oficiálního osvícenství, podníceného reformami Josefa II. a ideologií jeho vídeňských stoupenců (v jeho duchu byl veden časopis Prager gelehrte Nachrichten), a české osvícenské ideologie, již charakterizuje vlastenecké úsilí, sympatie k české šlechtě, zaměření na české dějiny a literaturu, mlčení o josefínských reformách a požadavek „neomezené a nestranné svobodomyslnosti v bádání“ vůči státu a církvi. České osvícenství má ovšem všechny zásadní rysy osvícenské pokrokovosti, je neseno duchem laicizace náboženského světového názoru, směřuje k racionalismu a materialismu, vyzdvihuje vědu a osvětu, avšak otevřeného materialismu, ateismu a sociální revolučnosti se zříká. Osvícenské myšlení je přejímáno spíše v jeho německé než anglo-francouzské variantě. V tomto duchu byly zakládány četné učené společnosti, především Soukromá společnost nauk v Čechách (založena roku 1774, v roce 1784 přejmenovaná na Českou společnost nauk a roku 1790 na Královskou českou společnost nauk). V historiografii představují osvícenství zejména G. Dobner a F. M. Pelcl, zakladatelé českého „kritického dějezpytu“. V přírodních vědách získal evropský význam materialisticky orientovaný fyziolog G. Prochaska zakladatel české fyziologie, pokračovatel karteziánské koncepce reflexu a předchůdce Sečenova a ruské fyziologické školy. České osvícenství vrcholí typickou postavou osvícenského vědce J. Dobrovského, zakladatele české a slovanské filologie, jehož filozofická pozice, označovaná jako „osvícenský pozitivismus“ s výrazným racionalistickým zabarvením, se vyznačuje nekompromisním zaujetím pro vědeckou pravdivost, a filozofem, logikem a matematikem B. Bolzanem, jehož osobnost je z hlediska běžné úrovně českého osvícenského myšlení zcela mimořádná. V oblasti české literatury se ideové dědictví osvícenství plně projevilo až v 19. století, a to v preromantické tvorbě spisovatelů tzv. jungmannovské generace (J. Kollár, F. L. Čelakovský, V. Hanka, J. Linda) i v důrazu na lidovýchovné funkce literatury a divadla (V. Thám, V. M. Kramerius, P. Šedivý, J. K. Tyl).

Vytvořeno: 10. 11. 2005
Aktualizováno: 11. 6. 2017
Autor: -red-

Odkazující hesla: deismus, Fridrich Karel von Erthal, Georg Christoph Lichtenberg, Heinrich von Kleist, Jean Baptiste Le Rond d'Alembert , Jean Meslier, Jeremy Bentham, Jiří Procházka, Joseph Addison, Ladislav Bartholomeides, Ludwig van Beethoven, Moses Mendelssohn, Pedro Pablo Abarca de Bolea, protireformace, renesance, slovenská literatura, Societas incognitorum, Stendhal, tragické, Vincenc Aleš Pařízek, Vissarion Grigorjevič Bělinskij, Voltaire.