Johann Friedrich Herbart

*4.5.1776 – †14.8.1841, německý filozof, psycholog a pedagog, profesor na univerzitách v Göttingenu a v Královci. Původně žák Fichtův

, odvrátil se od tehdy převládajícího pokantovského klasického dialektického idealismu k předkritické filozofii a spojil prvky Kantova

učení s leibnizovsko-wolffovskou tradicí. Filozofii zakládal na zkušenosti, její úkol viděl v objasňování a opravování pojmů z hlediska logické bezrozpornosti. Kantovský agnosticismus

a dualismus

zmírňoval uznáváním reálnosti „prostoru a času“ a výkladem „věci o sobě“ jako mnohostí nemateriálních „reálů“, jejichž sebezáchova a vzájemné vztahy vytvářejí vnější svět včetně hmoty. Hlásil se k realismu, avšak za reálné uznával jen to, co si neodporuje. Duši nazýval ústředním reálem, jehož úsilí o sebezáchovu plodí představy. Z jejich mechaniky se snažil jednotně vysvětlit veškeré duševní dění. Byl stoupencem matematizace psychologických vztahů a dějů, razil pojem „prahu vědomí“, v mechanismu vytěsňování představ spatřoval základ psychologie nevědomí. Požadoval psychologické a filozofické zdůvodnění pedagogiky, která má vychovávat jednotlivce k harmonii vůle s mravními ideály a pěstovat mnohostranné zájmy. Jako pedagogický optimista věřil v moc výchovy i vzdělatelnost charakteru. Totalitu pedagögického procesu chápal jako harmonizaci řízení, kázně a organizace. Etiku včleňoval do estetiky v širším smyslu. Je pokládán za zakladatele formální estetiky (v protikladu k obsahové estetice Hegelově

), protože zdroj estetické libosti spatřoval ve vztazích symetrie, proporcionality, harmonie, rytmu apod. Konzervativní rysy jeho světonázoru se projevovaly v teleologické obhajobě náboženství a konzervativních sociálně politických postojích. Vliv Herbartových psychologických koncepcí se projevil při vzniku experimentální psychologie u G. W. Fechnera a W. Wundta, v teoriích apercepce. Jeho názory na nevědomé představy připravovaly freudismus, estetické ideje dále rozvíjel R. Zimmermann a J. Hansklick.