aristotelismus

[Aristotelizmus, latina], souhrnný název směrů, které vycházejí z Aristotelovy

filozofie, resp. na ni navazují. Její působení je dlouhodobé a vzhledem k jejím vnitřním protikladům nutně rozporné. První následovníci Aristotelovi se označují jako peripatetikové nebo peripatetická škola. Tzv. starší peripatetikové se věnovali méně rozvíjení vlastní Aristotelovy filozofie a více péči o konzervování díla a pracím ve speciálních oborech (Theofrastos

, Eudémos

, Aristoxenos

), naproti tomu tzv. mladší peripatetická škola, především Alexandros z Afrodisiady a Stratón z Lampsaku interpretovali Aristotela v materialistickém a panteistickém

duchu. Na toto pojetí navazuje později ve středověku averroismus

. Proti tomu scholastika

, zejména v postavách Alberta Velikého

a Tomáše Akvinského

restauruje a teologizuje idealistické prvky aristotelismu. Proti umrtvování živých stránek aristotelismu obnovila renesanční filozofie jeho materialisticky panteistické základy, zejména v pracích alexandristů (P. Pompanazzi, J. Zabarella, L. Vanini) a averroistů. Silné vlivy aristotelismu se projevovaly též v tzv. protestantské školské filozofii a španělské scholastice 16. a 17. století V 1. polovině 19. století použil A. Trendelenburg

aristotelismus k boji proti Hegelově

dialektice, koncem 19. století zesiluje recepce aristotelismu v katolické filozofii v souvislosti s novoscholastikou a novotomismem.