teorie systémů

Filozofie

Různé teorie filozofických a speciálních věd o systémech jako uspořádaných rozmanitostech určitých materiálních nebo ideálních objektů. Mnohoznačný pojem systému se ukazuje v různých aspektech v závislosti na oblasti, v níž se aplikuje, na použitém způsobu myšlení. Historicky se teorie systémů člení na tradiční a soudobé, tj. teorie systémů 20. století, což souvisí s mohutným rozvojem výrobních sil a tendencí k integraci vědy v této době. Starořecké myšlení ztotožňovalo systém nebo seskupení objektů se sjednocením nebo celkem; postupně postoupilo k analýze řádu, uspořádání prvků a opíralo se zejména o tehdejší představy o stavbě organismu, což vnášelo do pojetí systému důležitý hierarchický prvek. Systémové myšlení je charakteristické pro klasické období klasifikace věd; uplatnění systematizace v biologii (K. Linné) nebo v chemii. Ve filozofii se prosadilo při vzniku velkých systémů typu B. Spinozy, P. H. D. Holbacha a G. W. F. Hegela. Ve 20. století dochází ke zcela nebývalému rozmachu systémových teorií. Jednotlivé oblasti věd si vytvářejí vlastní koncepce systémů, které jsou do té míry obecné, že mají význam i pro jiné oblasti; kromě toho samy jednotlivé vědy srůstají v navzájem související systém lidských poznatků o realitě, a tak dokumentují materiální jednotu světa. Zvláštností systémových teorií ve 20. století je zavádění matematicky přesných definic a rozvoj systémových teorií v rámci matematické teorie. Systémové teorie používají matematické metody, například algebru, topologii, teorii diferenciálních rovnic, teorii funkcí, maticový počet, teorii grafů, počet pravděpodobnosti a statistiku. Matematické upřesnění systémové teorie pojmů a tvrzení umožnilo vytvářet více či méně rozvinuté dílčí oblasti obecné teorie systémů. Přitom vědecký význam některých směrů teorie systémů, jako Bertalanffyho obecné teorie systémů, je dosud sporný. Velký význam mají teorie systémů vzniklé v souvislosti s kybernetikou a jejími dílčími disciplínami. Platí to například o teorii regulace, o systémových teoriích sdělovací techniky a o teorii automatů. Teorie systémů se obecně vyznačují vysokým stupněm abstraktnosti. Tento rys umožňuje převést různá zpřesnění koncepce systému na jeden pojem systému; systémem je pak naplněná množina, třída nebo oblast objektů, mezi nimiž existují určité vztahy. Takové pojetí systému umožňuje uvažovat vztahy pro libovolný počet členů i jejich libovolnou povahu. Přitom lze různé specifické typy teorie systémů, například teorii regulace, teorii informace a teorie automatů, pokládat za interpretace jedné obecné teorie systémů. Soubor vztahů takového systému se obvykle označuje jako jeho struktura. Při aplikaci se stavá kardinálním problémem (zejména při metodě modelování reálných procesů v technických, biologických nebo společenských systémech) otázka, do jaké míry, v jakém smyslu a v jakém rozsahu odpovídají systémové teoretické pojmy a teze reálným vlastnostem, vztahům a faktům. Nejúspěšněji byly teorie systémů aplikovány na oblast techniky. Existuje velký počet pozitivních praktických zkušeností se systémově teoretickými metodami při studiu společenských, zejména ekonomických systémů. Avšak pokusy použít na tuto oblast nejosvědčenější systémové teorie z oblasti techniky ukázaly, že s rostoucí složitostí studovaných systémů jsou dosavadní prostředky stále méně použitelné. Abstrakce a zjednodušování umožňuje často pochopení jen velmi omezených, dílčích aspektů procesů nebo stránek ekonomického pohybu. Tyto obtíže se objevují již na úrovni studia biologických soustav, například v biokybernetice, která zdůrazňuje formální identitu (izomorfü) zdánlivě nesourodých systémů. Snaha překonávat tyto obtíže vedla k vytvoření pojmu velkého systému (též „komplikovaného systému“), který je zkoumán z hlediska svých subsystémů, nikoli jako celek, obsahuje více cílů, k nimž se pohybuje, respektive více vzájemně se rušících cílů i více struktur (technologických, informačních, řídících), jež není možno popsat jedním, ale celou řadou jazyků. Tak například při rozboru činnosti výrobních podniků je nutno užít jeden jazyk, při popisu vlastního výrobního procesu jiný jazyk, právnický jazyk pro postižení distribuce práv a povinností, jiný jazyk pro oběh dokumentů, programovací jazyk pro řídící orgány ap. Matematické modelování velkých systémů směřuje k jejich zobrazení komplexem nehomogenních, ale vzájemně spjatých a závislých matematických modelů. Simulace na digitálních počítačích je pak často jedinou praktickou metodou pro studium takových systémů. Teorie systémů se klasifikují z různých hledisek. Filozoficky nejdůležitější je rozdělení na systémy objektivní reality a systémy z oblasti vědomí, tedy rozdíl mezi materiálními a ideálními soustavami. K materiálním systémům náleží nekonečné množství soustav na různých úrovních pohybů hmoty od atomů přes organismy až po lidskou společnost; vedle přirozených soustav sem patří i umělé technické systémy. K ideálním soustavám náleží pojmy, modely reálných systémů, tvrzení, teorie, hypotézy, axiomatické systémy, abstraktní znakové systémy aj. Teorie ideálních systémů mají velký význam pro formulaci moderních vědeckých teorií.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 22. 8. 2006
Autor: -red-