věčnost

Neomezená doba, vlastnost toho, co je věčné. Nekonečnost časového trváni materiálního světa podmíněná nestvořitelností a nezničitelností hmoty a jejích atributů. Hmota vystupuje vůči času jako jeho nositel, obsah a vlastnost věčnosti jako jedna z charakteristik materiálního pohybu. Přitom se věčnost vztahuje na přírodu, materiální svět jako celek, zatímco každá jednotlivá forma, každý určitý materiální systém je právě v důsledku věčného materiálního pohybu přechodný. Uznávání věčnosti materiálního světa tvoří jeden z výchozích principů každé důsledné materialistické filozofie. V náboženství a objektivním idealismu se věčnost připisuje bohu nebo absolutnímu duchu. V tomto případě má však věčnost jiný charakter než v materialismu, neboť představa absolutnosti boha nebo světového ducha je staví mimo čas, bůh přebývá ve věčnosti. V čase vše vzniká a zaniká, kdežto bohu se připisuje absolutní dokonalost, a tedy i trvání. Z hlediska dialektické matematiky si nelze věčnost představovat jako lineární homogenní protaženost; realizuje se prostřednictvím nekonečného množství přeměn kvalitativně různých forem hmoty. Věčnost jako nekonečnost času má kvalitativní i kvantitativní aspekty. V kvantitativním ohledu v sobě zahrnuje aktuální nekonečnost po sobě následujících intervalů bytí materiálních systémů (staletí, tisíciletí), v kvalitativním smyslu obsahuje nekonečný sled kvalitativních přeměn hmoty, střídání jejich stavů, forem a zákonů pohybu, neomezenou mnohost časoprostorových struktur a materiálních systémů. V dějinách myšlení se náboženské a idealistické učení soustřeďovala hlavně na zážitky spojené s věčností. Tak v mystice se předpokládá možnost prožití věčnosti (v kontemplaci, extázi) jako vytržení z času, v němž okamžik a věčnost splývají vjedno. Ve starořečtině se věčnost vyjadřuje jako aion, což je pojem blízký životu a délce života, i omezený život je věčný, neboť je spojen s transcendentnem. Idealistické myšlení ve starém Řecku spatřovalo v aionu moc ovládající lidi a zároveň otce všech věcí. Platón chápal čas jako pohyblivý odraz nepomíjejícího aionu, Aristoteles jako věčnou přítomnost, jako kvalifikující sílu nad časem. Tato pojetí se uplatňovala v různých modifikacích i ve středověké scholastice. Hluboké úvahy o čase a věčnosti se subjektivistickým zabarvením lze nalézt u Augustina. V dialogickém pojetí Hegelově pojem věčnost jako prvotní působící realita a „demiurg skutečna“ si podřizuje čas, „který stojí v jeho moci“. Buržoazní filozofie 19. a 20. století buď empiricky a skepticky pokládá věčnost za pouhé slovo, nebo ji subjektivizuje, anebo v objektivně idealistických systémech ji spojuje s absolutnem. Dialektická matematika a soudobé přírodní vědy odmítají představu o možnosti jakéhokoli konečného stavu světa typu „tepelné smrti vesmíru“ nebo „zastavení času“, právě tak jako tok času opačným směrem. Čas směřuje vždy od minulosti k budoucnosti, což vyvolává asymetrie ve vztahu příčiny a účinku a nevratnost vztahu v materiálních systémech. Mimo reálnou možnost jsou i představy o uzavřeném cyklickém času užitém v modelech pulsujícího vesmíru. Každé opakování ve vesmíru je pouze relativní, nekonečná posloupnost v samovývoji hmoty vyjadřuje věčnost jejího bytí v čase.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 19. 7. 2006
Autor: -red-