totožnost

Filozofie

Filozofie, identita – kategorie vyjadřující rovnost předmětu se sebou samým nebo rovnost několika předmětů, vztah mezi věcmi, fakty atd. (reálná totožnost) nebo také mezi pojmy, tvrzeními atd. (logická totožnost), který vyjadřuje úplnou shodu ve všech jejich znacích. Totožnost dvou tříd věcí, dvou pojmů může být extenzionální nebo intenzionální. Jestliže obě třídy věcí nebo oba pojmy jsou si rozsahově rovny, jde o extenzionální totožnost. Jestliže se plně shodují všechny věci obou tříd nebo oba pojmy ve všech vlastnostech a jsou-li invariantní, jde o intenzionální totožnost. Ve starořecké filozofii Hérakleitos chápal totožné jako rozdvojení jediného, jako totožnost, která sama v sobě nese rozdílnost, jako pohyblivou, rozpornou totožnost. Naproti tomu Parmenidés postuloval výlučnou existenci neměnného bytí, které je věčné, absolutní a nerozlišené, totožné samo se sebou, jež nepřipouští změnu a vývoj. Aristoteles zdůrazňoval zejména logický aspekt totožnosti, vycházel z logického zákona sporu a považoval za nutnou podmínku správného myšlení, aby každý pojem obsažený v soudu nebo úsudku byl používán v jednom a témže smyslu, v konstantním významu. Leibnizův princip totožnosti, který navazoval na scholastiku, měl metafyzický charakter, neboť byl chápán jako tvrzení o existenci neměnných substancí. V přírodovědě 18. a 19. století se prosazovaly myšlenky vývoje, metafyzicky interpretovaný princip totožnosti se stal předmětem kritiky filozofického myšlení, především v objektivních idealistických systémech F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela. Schelling postuloval totožnost rozdílů mezi subjektem a objektem, myšlením a bytím, duchem a hmotou v absolutním rozumu. Hegel odmítal princip totožnosti ve formě A = A jako výraz prázdné tautologie, podle něho „pravda vystupuje ve své úplnosti pouze v jednotě totožnosti a rozdílu“, a proto musí být totožnost chápána jako rozdíl, který je totožný sám se sebou. Na rozdíl od Hegela dialektický materialismus nepopírá, že princip abstraktní totožnosti má gnozeologický význam, odmítá však rovněž jeho metafyzickou interpretaci, neodtrhuje formální logiku od dialektické, postihuje dialektiku totožného a rozdílného, odráží konkrétní totožnost. Abstraktní totožnost. představuje pouze moment v sobě samé odlišné a pohyblivé konkrétní, dialektické totožnosti. Pojem konkrétní totožnost přihlíží ke změně všech věcí, ke vzniku nových kvalit ze starých, k působení vnitřních rozporů atd. Je totožností rozdílného, totožností protikladů. Věc jako subjekt změn, které v ní probíhají samy o sobě, zůstává stejná, je abstraktně totožná. Protože se však přesto mění, tvoří jednotu rozdílných určení, je konkrétně totožná. Konkrétní totožnost je tak dialektickou jednotou totožnosti a rozdílnosti, nevylučuje abstraktní totožnost, pouze ji dialekticky neguje.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 9. 2006
Autor: -red-