Ľudovít Velislav Štúr

*29.10.1815 – †12.1.1856, slovenský básník, jazykovědec, filozof, historik, politik a publicista, ideolog a vedoucí osobnost slovenského národního hnutí 19. století, kodifikátor spisovné slovenštiny. Stoupenec Kollárovy

ideje slovanské vzájemnosti a kmenové jednoty Čechů a Slováků. Jeho světový názor se formoval zejména pod vlivem osvícenství, revolučního romantismu i radikálně demokratických idejí, ale zvláště Hegelovy

filozofie, jeho dialektiky a pojetí dějin, v němž však na rozdíl od Hegela spatřoval vyšší stupeň dějinného vývoje ve Slovanstvu. Z dialektické koncepce celku a částí („jednota v rozmanitosti“) vyvozoval řešení problému vzájemných vztahů slovanských národů jako svébytných a rovnoprávných celků s právem každého národa na sebeurčení a perspektivou rozvoje Slovanstva jako vyššího celku, přispívajícího závažně k všelidské kultuře. Jeho historicko-filozofické přednášky na bratislavské katedře řeči a literatury česko-slovanské, jeho zaujetí pro slovenskou poezii seskupily kolem něho celou generaci, zvanou štúrovci

. Studie Azia a Evropa čili určeni Ruska v ohledu na Azii (v časopise Tatranka v letech 1842–1843) obsahovala hlavně momenty jeho koncepce historického poslání Slovanstva. Neúspěch obranného a petičního hnutí jej vedl spolu s M. M. Hodžou

a J. M. Hurbanem

k myšlence opřít se o lid a sjednotit Slováky na základě slovenského spisovného jazyka. Roku 1844 uzákonili spisovný jazyk na základě středoslovenského nářečí a vytvořili jeho gramatiku (spisy Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí a Náuka reči slovenskej). V roce 1844 založil s Hurbanem a Hodžou vrcholnou celonárodní kulturně politickou instituci Tatrín. Od roku 1845 vydával prvé slovenské skutečně politické noviny Slovenskje národňje novini (s beletristickou přílohou Orol tatránski). Požadoval uplatnění slovenského národního jazyka na školách a v úřadech, rozšíření občanských a politických práv na lidové vrstvy. V březnu 1848 přivítal revoluci, v květnu 1848 se účastnil formulování slovenského národního revolučního progamu Žiadosti slovenského národa. Maďarská revoluční vláda však tento radikální progam nepřijala a na slovenské činitele vydala zatykač. Štúr a další vůdcové slovenského národního hnutí byli nuceni ke kompromisu s vídeňskou vládou. Těžiště činnosti Štúra a jeho druhů se přesunulo v revolučních letech 1848–49 do oblasti národně politického a státoprávního zápasu. Na Slovanském sjezdu v Praze vystoupil s ostrou kritikou habsburské monarchie i austroslavismu. V červnovém povstání bojoval v Praze na barikádách. Před represáliemi, které postihly české národní hnuti, unikl do Záhřebu, kde podporoval jihoslovanský národně osvobozenecký boj. S postupem revoluce v letech 1848–1849 se stal jedním z vůdců slovenského povstání, ale též odpůrcem maďarské revoluce. Podpora vídeňské vlády a postupný přechod k austroslavismu

mu však nepřinesly splnění jeho naději. Vídeňská vláda s ním zacházela jako s poraženým revolucionářem a postavila Štúra pod policejní dozor. Za bachovského absolutismu se Štúr věnoval literární a vědecké činnosti (Spevy a piesne, Dumky večerní), filozofii dějin (Das Slawenthum und die Welt der Zukunft – Slovanstvo a svět budouonosci) a etnografii (O národných piesňach a povestiach plemien slovanských). Věřil, že pro Slováky a jiné porobené slovanské národy lze národní život zabezpečit jen v politickém, kulturním a náboženském svazku s Ruskem, v němž bude zrušeno nevolnictví a provedeny buržoazně demokratické reformy.