Indické náboženství a mytologie

Náboženství

Souhrnné označení pro nábožensko-mytologické představy a kulty rozšířené na území dnešní Indie, Pákistánu, Nepálu, Bangladéše a Srí Lanky, utvářené a modifikované od starověku až po novověk. Jednotlivé náboženské systémy zahrnují několik obsáhlých a vnitřně členěných okruhů, charakterizovaných bohatstvím myšlenkových zdrojů, pestrostí představ, historickou i místní variabilitou projevů a mnohotvárnou náboženskou i filozofickou spekulací. O pramenech, formách a nositelích náboženství tzv. harappské kultuře není známo nic jistého, některé náboženské prvky této éry byly pravděpodobně včleněny do náboženství indoevropských Árjů. Nejstarší literaturou dokumentovanou náboženskou soustavou je védské náboženství (náboženství védského období, konec 2.–začátek 1. tisíciletí př. n. l.), jehož nositeli byli Árjové a jež je podloženo texty védů a upanišad. Charakteristickým rysem tohoto období byl dualistický polyteismus. Védští bohové jsou zbožštělé (personifikované) přírodní síly (slunce Súrja, vítr Váju, bouře Rudra), mytičtí prvotní lidé (Jama) či postavy válečníků (král bohů Indra), ochráncem vesmírného řádu (rta) je nejvyšší z bohů Varuna, významné postavení zaujímají i četné postavy polomytického charakteru (světci a mudrcové z legend). Důležitou složkou védského náboženství byl rituál, jehož nejvýznamnější formou byla oběť zprostředkovaná ohněm (Agni). V kultovní sféře védského náboženství se brzy objevují náznaky vývoje k monoteismu a panteismu, což v nábožensko-filozofické nadstavbě vedlo k vytvoření mocného proudu touhy po poznání jediného zdroje božské moci. Na pozadí hledání neznámého boha – všetvůrce pod inspirativním vlivem védského náboženství se formoval bráhmanismus (1. tisíciletí př. n. l.), doložený četnými texty bráhman. Jeho charakteristickým vnějším rysem bylo rozvinuté obřadnictví a utváření kast. Přestože společnost ještě nebyla sociálně rozdělena jako v době rozvinutého hinduismu, existovalo základní členění na varny, teprve v pozdějších dobách vznikaly z této struktury štěpením stovky kast a podkast, řídících se vlastními náboženskými a liturgickými předpisy (purány). Za hlavního boha je považován Pradžápati (Pán tvorstva), označován též Brahma (stvořitel všeho kromě bohů). Důležitou složkou bráhmanismu je učení o činu (karma) a koloběhu životů (samsára). Podle něho každý, kdo žije v souladu s předpisy své kasty, se zrodí znovu k lepšímu životu, jinak se jeho duše převtělí v příslušníka nižší kasty, ve zvíře či v rostlinu. Za vysvobození (mókša) považuje bráhmanismus zbavení duše dalšího převtělování a splynutí s absolutnem. Starší období bráhmanismu je charakterizováno zejména obětnictvím a rituálem, domácí i veřejné oběti (jadžňa) byly většinou krvavé včetně lidských (purušamédha), trvající i velmi dlouhou dobu (ašvamédha). S rituálem byl spojen důraz na mluvené slovo a přesné dodržování všech detailů obřadu. V tomto požadavku je pravděpodobně zakotven i rozvoj geometrie, matematiky, fonetiky a gramatiky jako vědních oborů. Mladší období bráhmanismu je poznamenáno tichým odklonem od striktního ritualismu a příklonem k filozofickému kontextu upanišad. Je spojeno s esoterickou naukou varny kšatrijů (bojovníků) o jednotné síle jako základu vesmíru (brahma), jejíž oddělenou složkou je duchovní základ individua (átman). Brahma i átman jsou v zásadě totožné a konečným cílem je návrat átmanu do brahma. Během návratu prochází átman cyklem přerozování (samsára) za působení zákona činu a odplaty (karma). Hlavním prostředkem návratu je poznání (džňána) totožnosti átmanu a brahma. Na myšlenkové i pojmové dědictví bráhmanismu navazují všechny další indické náboženství a filozofické spekulace, i když je někdy částečně negují (buddhismus nepřijal pojmy brahma a átman). Ve 2. polovině 1. tisíciletí př. n. l. došlo k vydělení heterodoxních nábožensko-filozofických systémů buddhismu a džinismu, které se liší od ortodoxní linie zejména popřením védských bohů a védského ritualismu, odmítnutím kastovnictví a zdůrazněním vnitřní proměny osobnosti spojené s určitou mírou asketismu v praktickém životě jedince. Od konce 1. tisíciletí př. n. l. se na základě různých náboženských představ a kultů formoval hinduismus, dnes nejrozšířenější nábožensko-filozofický systém v Indii, který lze historicky pokládat za výsledek syntézy indoevropských a předárijských prvků, slučující odkaz védského období s prvky bráhmanismu a indické theosofie v polyteisticky akcentovaném nazírání světa. Ve svém souhrnu se hinduismus stal společensko ekonomickém systémem, jehož podstatou je především příslušnost ke kastě a rodině (hinduistou se člověk nestává, nýbrž rodí) spojená s dodržováním daných předpisů v rámci náboženského přesvědčení. Základem hinduismu je staroindické učení o řádu a zákonitosti (dharma), činu a odplatě (karma), neubližování (ahinsa) a vysvobození (mókša). V čele panteonu je trojice bohů (trimúrti) Brahma – stvořitel, Višnu – udržovatel a Šiva – ničitel, zvláštní postavení zaujímá Šivova manželka Párvatí (Durga, Kálí). Z dalších bohů jsou významní Ganéša, Káma, Sarasvatí i množství lokálních bohů (Džagannáth). Uctíváni jsou i hrdinové eposů (Ráma jako vtělení Višnua, Hanumán, Ardžuna). V symbolickém vyjádření mají bohové svá jízdní zvířata tzv. váhany (Šiva býka Nandina, Višnu orla Garudu). S kulty bohů je spojeno uctívání řek (Ganga, Jamuna, Sarasvatí), hor, rostlin, zvířat, soch bohů a jejich symbolů (jóni, lingam). Základními náboženskými spisy jsou védy a jiné posvátné knihy bráhmanismu, kultovním jazykem je sanskrt. Jedinými strážci a vykladači náboženských předpisů jsou bráhmani. Základními směry hinduismu jsou višnuismus a šivaismus (viz též bhakti, bhaktismus). Mytologické propracování postav jednotlivých bohů je nejzřejmější v myšlence avatárů, tj. zrození či převtělení božstva na zemi spojované s postavou Višnua (nejznámější z deseti avatárů Višnua jsou Ráma a Kršna). Důležitou součástí hinduismu je akceptování čtyř ideálních (respektive idealizujících) etap života, tzv. ášramů (spočinutí): brahmačárin (chlapec žijící po obdržení posvátné šňůry v celibátu a věnující se studiu), grhastha (muž, který vstoupil do manželského svazku a stal se hospodářem), vánaprastha (muž odcházející po spatření svých vnuků do lesů jako poustevník) a sannjásin (muž dokonale osvobozený od pout světa, putující světem bez domova). Ve středověku vznikaly sekty zdůrazňující pouze jeden z aspektů hinduismu (šaktismus, tantrismus). Na přelomu 8.–9. století založil Šankara tzv. monistickou védántu. Neoddělitelnou součástí hinduismu, který obrazně i fakticky přenesl bezprostřední moc obětního rituálu na modlitby, oslavné obřady a poutě na posvátná místa (Varánasí, soutok Jamuny, Gangy a podzemní Sarasvatí), nahradil význam bráhmanů vyplývající ze znalosti rituálu jejich nedotknutelnou svatostí, pramenící ze znalosti starých nábožensko-filozofických textů. Moderní reformní hnutí uvnitř hinduismu jsou jen zčásti zaměřena náboženství. Některé si kladou politické cíle (árjasamádž, brahmasamádž), jiná mají misijní charakter v důsledku reakce na expanzi křesťanství (Rámakrišnova mise, Vivékánanda). Indická náboženství výrazně ovlivnila náboženství a nábožensko-filozofické myšlení jiných částí světa. Náboženské systémy vzniklé v Indii se rychle šířily zejména do jihovýchodní Asie (buddhismus, hinduismus) a na Dálný východ (buddhismus, respektive lámaismus). Vnitřní konzistence všech indických náboženství vycházející z ideje vysvobození člověka při respektování jeho individuálních zvláštností a možností se svou filozofickou otevřeností a praktickou aktuálností promítla do náboženských, nábožensko-filozofických i filozofických tradic mnoha národů a civilizací světa nebo v nich nalézala významné paralely (podobnosti mezi učením upanišad a filozofií Pythagora a Plotina, paralely mezi evangelii, buddhistickými texty a Bhagavadgítou týkající se zejména chápání lásky, ovlivnění filozofem J. G. Fichta, G. W. F. Hegela, A. Schopenhauera). V 60. a 70. letech 20. století se některé prvky indického náboženství (zejména hinduismu a buddhismu) šířily hlavně mezi mládeží v západní Evropě a Severní Americe.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 7. 2024
Autor: -red-