tragické

Filozofie

Tragično – filozofická a estetická kategorie charakterizující neřešitelný společensko historický konflikt, který vzniká v průběhu svobodného jednání člověka a je provázen lidským utrpením a ničením životně důležitých hodnot. Na rozdíl od pouze smutného nebo hrozného není tragično vyvoláno nahodilými vnějšími silami, ale pramení ze samé vnitřní povahy toho, co zaniká, z jeho vnitřního rozdvojení. V tragičnu se obrací dialektika života k člověku ze své patetické a ničivé stránky. Tragično předpokládá svobodnou akci člověka, sebeurčení jednajících osob, samo ztroskotání je nutným důsledkem a zároveň svobodným činem jednajících osobností. Konflikt, který tkví v základě tragična, spočívá v tom, že svobodný čin člověka zároveň realizuje neodvratnou nutnost, jež postihuje člověka právě tam, kde se ji snaží překonat nebo se jí vyhnout, Odtud tzv. tragická ironie. Tragično není tam, kde je člověk pouhým pasivním objektem osudu. Je sourodé se vznešeným, neoddělitelné od ideje důstojnosti a velikosti člověka, jež se projevuje v jeho utrpení. Tak tragično překračuje hranice tradiční antinomie optimismu a pesimismu: optimismu proto, že odhaluje neřešitelné kolize, nenahraditelnost utrpěných ztrát, pesimismu pro hrdinnou aktivitu osobnosti, která se staví proti osudu a nesmiřuje se s ním ani ve své porážce. Tragično má vždy historicko společenský obsah, jenž podmiňuje jeho umělecké vyjádření. Antická koncepce tragična se vyznačuje určitou nerozvinutostí osobního principu, nad nímž panuje hledisko obce (polic) a posléze sám osud jako neosobní neodvratná síla vládnoucí nade vším. Novověké pojetí tragična je odlišné v tom, že zdrojem tragiky je sám subjekt, hlubiny jeho nitra a jednání tím podmíněné (W. Shakespeare). Aristoteles vysvětloval tragično tím, že věčný rozum (nús) přechází do světa konečnosti a utrpení a podléhá hře štěstí a neštěstí, viny a trestu. Člověk je otřesen, avšak utrpením se očišťuje od vášní (katarze), a tím se posléze obnovuje narušená rovnováha rozumu. Středověk se snažil překonat tragično vírou v boží prozřetelnost a spasení prostřednictvím vykupitelské oběti Ježíše Krista. Estetika klasicismu a osvícenství podala rozbory tragična jako literárně estetického žánru tragédie (N. Boileau, D. Diderot, G. E. Lessing). Tragično bylo chápáno z moralizujících hledisek. Přínosem německé klasické estetiky (F. W. J. Schelling, G. W. F. Hegel) bylo vydělení tragična jako zvláštní estetické kategorie a její filozofické interpretace. Tragično je chápáno jako konflikt snahy subjektu s objektivní nutností, v němž obě stránky protikladu zároveň vítězí i podléhají. Hegel a romantikové spatřovali rozdíl novodobého a antického pojetí tragična v tom, že moderní koncepce uznává rozhodující podíl subjektu na jeho úzkostech a utrpeních. S. Kierkegaard poznamenává, že antický hrdina prožívá silněji žal, ale slaběji bolest, kdežto moderní hrdina trpí především morálně, neboť poznává svou vlastní vinu. Iracionalistická filozofie (A. Schopenhauer, F. Nietzsche) považuje nesmyslnou a slepou tragičnost za výraz podstaty bytí. V této linii pokračuje ve 20. století existencialismus. K. Jaspers vidí skutečnou tragičnost v uvědomění ztroskotání jako obecné charakteristiky lidské existence. Podobně filozofie života exponuje neřešitelný konflikt mezi procesem tvorby a výtvory, v nichž se krystalizuje.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 15. 8. 2007
Autor: -red-