duch

Filozofie

Filozofie, pojem označující nemateriální princip (na rozdíl od principu hmotného). Otázka poměru ducha k hmotě je základní filozofickou otázkou. Přesvědčení odvozující ducha od hmoty, od přírody, zakládá filozofický materialismus. Uznávání ducha za tvůrce světa znamená filozofický idealismus, zejména spiritualismus. Představy o duchu se v různých idealistických systémech liší: někdy se duch ztotožňuje s pojmem (panlogismus), jindy se substancí (panteismus), nebo s osobností (teismus, personalismus). Racionalistické směry považují za určující stránku ducha myšlení, rozum, iracionalistické směry jeho mimorozumové složky: vůli, cit, obraznost, intuici. Systémy budované na ideji ducha mají objektivně idealistický charakter. Ve staroindické filozofii se objevuje duch, brahma, jako neosobní spirituální princip objasňoval pomocí subjektivního indi viduálního principu, átmanu. Pojem duch ve starořecké filozofii (nús, pneuma) byl původně chápán jako jemný substrát s některými vlastnostmi hmoty. U PlatónaR. D a Aristotela je „nús“ nejdůležitějším pojmem, neboť znamená prvního hybatele a tvůrce vesmíru. Učení o duchu v mystickém smyslu systematicky rozvíjel novoplatonismus. Zatímco v antické tradici převládá intelektualistická a kosmologická interpretace ducha, křesťanská tradice si ducha představuje jako osobní absolutno, osobní vůli, která stvořila svět i člověka z ničeho. Novověká filozofie rozvíjí racionalistické pojetí ducha jako rozumu (escartes, B. Spinoza, francouzští materialisté 18. století); racionalistický přístup charakterizuje i německou klasickou filozofii, v níž F. W. J. Schelling chápe přírodu jako moment ducha a G. W. F. Hegel rozpracovává systematickou filozofii světového ducha, který se vyjevuje v soustavě filozofických kategorií. Iracionalismus akcentuje intuicionistické a existencializující aspekty ve výkladu ducha. Pozitivismus pak problém ducha likviduje jako nevědeckou metafyziku.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 7. 2006
Autor: -red-