dějiny umění

Výtvarné umění

Vědní obor zabývající se studiem památek výtvarného umění, součást komplexu věd o umění. Studuje a popisuje vývoj umění vcelku (obecné dějiny umění), v určité zemi nebo v jednotlivém období, analyzuje vývoj určitého uměleckého druhu nebo tvorbu jednotlivého umělce či směru. V užším slova smyslu se dějinami umění rozumí vývoj výtvarného umění a architektury, tedy tzv. prostorových umění. Historicky se dějiny umění formovaly zejména v souvislosti s teorií umění (antické Řecko), místopisnou literaturou (středověké cestopisy) a znalectvím (nrenesační a barokní sběratelství). Jako disciplína líčící historický vývoj výtvarného umění se poprvé projevily v 16. století zejména u G. Vasariho, na nějž navázala osvícenská věda zavádějící pojem slohu místo Vasariho „manieri“ a dále modifikující vývojovou teorii pod vlivem filozofie, přírodních věd, estetiky (Hegel), darwinismu a historické matematiky. V dalším období se řeší dva základní okruhy problémů: synchronní, zrovnoprávňující všechny oblasti světového umění a diachronní, rozpracovávající vývojovou teorii, dochází k rehabilitaci středověkého a středoevropského umění, zejména gotiky (Herder, Goethe) v rámci historismu a romantismu. Pozdější vývoj přináší spor o podíl vlivů mezi západem a východem (M. Dvořák, J. Strzygowski), řešení otázky vývoje probíhá zejména v německé oblasti snahou o vyrovnání s Heglem (R. Hamann, W. Woringer). Na přelomu 19. a 20. století převažuje problematika formy a stylu (A. Schmarsow, H. Wölfflin, A. Riegl) vrcholící vídeňskou školou (M. Dvořák), ve 20. století se uplatňují sociologická hlediska (H. Tietze, A. Hauser, F. Antal), kulturní historie a ikonologie (A. Warburg, E. Panofsky, F. Saxl), psychologické aspekty (R. Wittkower, E. Gombrich), strukturalismus (H. Sedlmayr).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 27. 2. 2007
Autor: -red-