zpředmětnění

Filozofie

Pojem hegelovské filozofie, která líčila společenskou a přírodní skutečnost jako výtvor ducha, jenž ve stálém dialektickém procesu zvnějšnění, přivlastnění si zvnějšněné skutečnosti vědomím, a nového zvnějšnění vydává ze sebe svět. Obsahem tohoto pojmu je myšlenka že zejména oblast společenského bytí člověka je produktem lidské činnosti, jejíž předmětné výsledky nabývají samostatné existence a odcizují se původním záměrům ducha, přičemž rozpor, který tím vzniká, vyvolává duchovní překonáni této předmětnosti a vede k vyššímu stupni vědomí a z něho vycházející činnosti a zpředmětňování. Podle G. W. F. Hegela je původ rozporu mezi člověkem a předmětným světem vytvořeným člověkem nikoli v objektivní realitě, ale v objektivaci duchovní činnosti člověka, a tak je mu zpředmětnění zároveň odcizením. Na toto stanovisko navazují názory, které odcizení přesouvají do oblasti lidské činnosti, a tím mystifikují konkrétní sociální kořeny odcizení (H. Marcuse, T. W. Adorno, E. Fromm, J.-P. Sartre). Idealismus Hegelovy koncepce zvnějšnění a zpředmětnění kritizoval L. Feuerbach: chápal vztah člověka ke společnosti i k přírodě materialisticky jako smyslově předmětný vztah člověka k ním a z gnozeologického hlediska rozřešil ideální zpředmětňování lidských bytostných sil v obsahu náboženské a spekulativní filozofie. Ale společenské zpředmětnění člověka chápal abstraktně ahistoricky jako přirozený stav mezi jedincem a rodem, čímž se vytratil princip činnosti a rozporného vývoje skrytý v Hegelově pojetí.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 1. 9. 2006
Autor: -red-