Filozofie, [latina], označení idealistických směrů ve filozofii, které prohlašují racionální myšlení a vědecké poznání za neschopné pochopit určité souvislosti, respektive zákonitosti objektivní skutečnosti, a proto je nahrazují jinými, z hlediska iracionalismu vyššími poznávacími funkcemi, jako intuicí, prožíváním, zřením podstaty atd.
Za základ světa pokládají stoupenci iracionalismu něco rozumem nepostižitelného (například
Schopenhauer slepou vůli,
Bergson „životní vzmach“), hlásají tedy alogičnost a iracionálnost samotného bytí.
Iracionalismus nelze ztotožňovat s
agnosticismem, který stojí na stanovisku zásadní nemožnosti poznání podstaty světa jakýmikoli, ať racionálními, nebo iracionálními způsoby. V širokém smyslu spadají pod iracionalismus všechny systémy a směry, které vyzdvihují na prvé místo různé mimorozumové aspekty duchovního života člověka: cit, vůli, bezprostřední nazírání, intuici, mystické zření, představivost, instinkt, nevědomí atd.
Ve svém východisku a zdroji jsou iracionalistická všechna náboženství, i když ke svému dalšímu výkladu a obhajobě užívají racionální myšlení. Iracionalistické tendence se projevovaly na všech stupních vývoje filozofického myšlení, avšak ve vlastním smyslu se termín iracionalismus vztahuje na ty směry filozofie, které se v průběhu novověku formovaly v přímém protikladu k racionalismu. Toho druhu je například filozofie citu
F.H.Jacobiho, stojící v ostré opozici vůči osvícenství, dále filozofie zjevení pozdního
F.W.J.Schellinga, voluntarismus
A.Schopenhauera nebo subjektivistické učení
S.Kierkegaarda, jež představuje osobitou reakci na idealistický racionalismus německé klasické filozofie a zejména panlogismus
Hegelův.
Ve 2. polovině 19. století reprezentují iracionalismus nejvýrazněji
F.Nietzsche, z něhož vychází filozofie života, a
E.von Hartman se svou filozofií nevědomého.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
2. 11. 2004
Autor: -red-
