činnost

Filozofie

Filozofie, specificky lidská forma aktivního vztahu člověka k okolnímu světu, jejímž obsahem je účelné měnění a přetváření světa. Činnost, zejména uvědomělá, předpokládá nutně kontrapozici subjektu a objektu: člověk zaujímá určitý postoj vůči objektu jako materiálu, kterému chce vtisknout novou formu, propůjčit mu nové vlastnosti, přetvořit jej z pouhého materiálu v produkt své činnosti. Jakákoli činnost předpokládá cíl, prostředek, výsledek a sám proces činnosti, proto neoddělitelnou součástí činnosti je její větší nebo menší uvědomělost. Činnost není jen nezbytnou podmínkou společenského pokroku. ale také předpokladem samé existence společnosti. Činnost však nelze jednoduše ztotožňovat se společností nebo kulturou, ani v ní spatřovat vyčerpávající základ lidské existence. Činnost předpokládá cíl, avšak základ kladení cílů leží mimo oblast vlastní činnosti, a to ve sféře motivů, ideálů a hodnot. Zejména současný vývoj zvýrazňuje poznání, že činnost v oblasti umění, vědy, techniky a politiky dostává svůj smysl v závislosti na její morální a hodnotové orientaci, na tom, jak působí na život člověka. Na druhé straně závislost činnosti na jiných sociálních faktorech se projevuje v tom, že v různých typech kultury zaujímá činnost velmi rozdílné místo od nositelky nejvyššího smyslu lidského bytí až po její hodnocení jako pouhé existenční podmínky. Formy činnosti se klasifikují různě, zejména se rozlišuje činnost materiální a duchovní, produktivní a neproduktivní, pracovní a mimopracovní atp. Z hlediska tvůrčí úlohy činnost ve společenském vývoji je důležitý rozdíl mezi činností reproduktivní, zaměřenou na dosahování známých výsledků známými metodami, a tvůrčí, spjatou s vypracováváním nových cílů a volbou nových prostředků. V poznání hraje idea a pojem činnost dvojí úlohu: vystupuje jednak jako světonázorový vysvětlující princip, jednak jako metodologický základ řady společenských věd. Jako filozofický princip se pojem činnost rozvinul a upevnil v německé klasické filozofii, když se v evropské kultuře prosadila koncepce racionálně uvažující, mnohostranné a vysoce aktivní osobnosti. Aktivita se považovala za základ a princip veškeré lidské kultury, což se projevilo zejména v idealistických soustavách Fichta a Hegela. Ve své racionalistícké koncepci činnosti pokládal Hegel činnost za všeobecnou charakteristiku absolutního ducha, vyvěrající z jeho potřeby reflektovat a měnit sebe sama. Naproti tomu pohegelovská buržoazní filozofie akcentovala iracionální, zejména volní a citové momenty činnosti a ustupovala od pojetí činnosti jako podstaty člověka a jeho kultury (Kierkegaard, Schopenhauer, Nietzsche, existencialismus), a to v té míře, v níž se z buržoazní civilizace vytrácel duch sociálního optimismu. Jako metodologický princip se činnost stává jedním z hlavních pojmů společenských věd jako věd o člověku, a to zejména psychologie, jazykovědy, etnografie a dalších. V psychologii vystupuje činnost v podobě procesu, v němž vzniká, vyvíjí se a projevuje konkrétní vztah individua ke světu. Tvoří jednotu (nikoli totožnost) fyziologických, vnitřně psychologických a reálně životních činností, jako jsou práce, učení a hra. Tak v kulturní historické teorii L. S. Vygotského je myšlení chápáno jako výsledek interiorizace, tj. zvnitřnění praktické činnosti a jí vlastní logiky. Marxistická fiozofie chápe činnost celostně jako činnost předmětnou, jako organickou jednotu smyslově praktických a teoretických forem činnosti. Tato celostnost je vyjádřena v marxistickém pojetí praxe, zahrnujícím mnohostranné formy lidské aktivity a stavějící práci na místo nejvyšší formy fidskě činnosti. Marxistická koncepce činné podstaty člověka se stala východiskem a metodologickým základem pro řadu konkrétních společenských věd: o ni se opírá ekonomicko pracovní teorie hodnoty, pracovní teorie a antropogeneze (B. Engels), marxistická pedagogika a další.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 9. 2006
Autor: -red-