české výtvarné umění

Výtvarné umění

Začátky výtvarného umění na území České republiky sahají do gravettské a magdalénské kultury mladšího paleolitu. Z rovinných tábořišť (Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice) a jeskyň (Pekárna) pocházejí plastiky a ryté obrazy žen, lovných zvířat (bizon, kůň) i rostlin v kosti nebo pálené z popelovité hmoty s hlínou (Věstonická venuše). Jednotlivé figury i skupinové výjevy jsou pojaty realisticky s výraznou nadsázkou typických znaků druhu, střely v tělech zvířat svědčí o aplikování lovecké imitativní magie, stylizované figurky žen s výraznými sexuálními znaky jsou považovány za doklad kultu plodnosti. Od neolitu se uplatňují středomořské motivické a slohotvorné vlivy, zejména geometrický ornament aplikovaný na keramice, stylizované postavy kultovního charakteru, figurky domestikovaných zvířat a symbolické znaky (dvojitá sekera). Geometrický ráz výtvarné kultury se udržuje přes bronzovou dobu až do halštatského období. V laténském období se rozvíjí keltské umění, kolem přelomu letopočtu umění germánských kmenů reprezentované kromě importů (bronzové nádoby, keramika, šperky) zvláště uměleckým řemeslem (hrobové výbavy ze Smolína u Brna, Světce u Bíliny, Blučiny u Židlochovic, Žuráně u Brna). Po období stěhování národů začíná příchodem Slovanů epocha kontinuitního vývoje výtvarného umění, navazující na předchozí vývojové stupně. Od 8. století sílí produkce uměleckého řemesla (ostruhy, zbraně, pásy, šperky), soustředěná do několika center, ovlivňovaná pozdně antickými prvky a eurasijskými nomádskými motivy avarského původu. V souvislosti s konstituováním velkomoravského státu a pronikáním křesťanství se rozvíjí monumentální architektura kamenných kostelů, dispozičně ovlivněná bavorskou a adriatickou oblastí, a zejména umělecké řemeslo vynikající úrovně, reprezentované zvláště zlatnictvím (náušnice, prsteny, přívěsky s antickými gemami, zlatnicky zdobená kování, nákončí, ostruhy) a sklářstvím (millefiorové korálky), na něž navazuje další vývoj umění na našem území. Od 2. poloviny 9. století proniká velkomoravské umění do Čech, zvláště architektura typem rotundy, rozvíjeným až do 13. století (sv. Kliment na Levém Hradci, sv. Vít na Pražském hradě, sv. Petr na Budči a ve Starém Plzenci). Po zániku Velkomoravské říše se těžiště uměleckého vývoje přenáší do Čech současně se změnou orientace na Bavorsko a Sasko, například ottonské prvky klášterních a hradních bazilik (sv. Jiří a sv. Vít na Pražském hradě, Břevnov, sv. Václav ve Staré Boleslavi). Od 10. století se také uplatňují importy ze severních a severovýchodních oblastí (svatováclavská přilba), začíná se rozvíjet knižní malba (wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy). V 11. století se pod jihoněmeckým vlivem (Hirsau) rozvíjí architektura (vyšehradské baziliky sv. Vavřince a sv. Petra a Pavla), sochařství reprezentují keramické dlaždice s figurálními a zvířecími motivy, knižní malířství Vyšehradský kodex . Ve 12. století dosahuje románské umění středoevropské úrovně a je obohacováno západními podněty prostřednictvím nových řádů (premonstrátů, cisterciáků), vznikají klášterní baziliky (Strahov Doksany, Milevsko, Osek, johanitská komenda na Malé Straně), drobné vlastnické baziliky (Tismice) a panské tribunové kostely. Budují se knížecí sídla s paláci typu falce (Znojmo, Olomouc, Praha, za Fridricha I. Barbarossy Cheb), románské hrady donjonového typu (Přimda, Landštejn) a v souladu s orientací na severoitalskou oblast centrály na půdorysu čtyřlistu (Sázava, sv. Jan Na zábradlí v Praze, Řeznovice), věžový typ samostatného opevněného městského domu o třech podlažích (Staré Město) a Juditin kamenný most v Praze. Zásah vyspělé francouzské románské architektury je patrný na sochařských detailech paláce v Olomouci a portálu kostela sv. Prokopa v Záboří z konce 12. století. Českou románskou architekturu charakterizují hladké plochy stěn, architektonické detaily jsou poměrně vzácné, vcelku rustikální sochařství je vázáno na architekturu (reliéfy tympanonů v Hrusicích, Citově, Měříně a reliéfně pojaté sochy průčelí v Jakubu u Kutné Hory). Z průměru vyniká monumentální opukový reliéf z Malostranské mostecké věže s námětem z královské korunovace Vladislava a reliéfní tympanon s Madonou a donátory Přemyslem I. a Anežkou svatojiřského kláštera z 1. třetiny 13. století. Nástěnná malba statického rázu, převážně al secco, zahrnuje profánní (Znojmo), ale zejména náboženskou tematiku v závazném rozmístění a ikonografii (sv. Jiří na Pražském hradě). Iluminované rukopisy reprezentuje Augustinův spis O městě božím, Flores sancti Bernardi a Ostrovský žaltář ve 13. století naučný slovník Mater verborum a Sedlecký antifonář vykazující byzantské vlivy. 13. století, období nástupu gotického umění v českých zemích, je charakterizováno nově se formujícím hospodářským životem, sociální skladbou a životním stylem, jejichž vyjádřením je výstavba královských a šlechtických hradů, kolonizační proces a rozsáhlá urbanizace. Rozvíjí se gotické město jako komplexní útvar na obvykle pravidelném půdorysu s promyšleně situovanými veřejnými budovami (České Budějovice, Jihlava). V církevní architektuře převažuje reformní sloh cisterciáckých klášterů, jehož formy pronikaly i do staveb jiných řádů, královských hradů a městských kostelů (Bezděz, Zvíkov, Písek), po období vyrovnání s klasickou fází gotické katedrální architektury ve třetí čtvrtině 13. století (vertikalita, plastické vyjádření tektoniky, ornamentika přírodních listových tvarů) nastupuje koncem 13. století tvorba reagující na poklasicistické stadium slohu charakterizované převýšením, redukcí a abstrakcí tvarů, soustředěním na kvality prostoru a hloubkový dojem sledu štíhlých článků (pozdně cisterciácké stavby ve Vyšším Brodu, Zlaté Koruně, Zbraslavi, mendikantské a městské kostely do poloviny 14. století). Realizací úplné katedrální dispozice je pětilodí klášterního chrámu v Sedlci s cisterciáckou redukcí opěrného systému a triforia. Rozvíjí se dřevěná i monumentální kamenná plastika (odstupněný portál v Tišnově s figurami apoštolů a reliéfním tympanonem), dvorské umělecké řemeslo (Otakarův kříž, jezdecké a majestátní pečetě) i gotické malířství, překonávající vlivem byzantské malby pozdně románské expresívní formy (nástěnné malby v Písku a Plasích, Františkánská bible, Osecký lekcionář. Ve 14. století je výraznou individualitou kanovník Beneš, hlavní typy rozvíjejícího se řezbářství jsou zvláště mystické krucifixy (Jihlava), vertikální piety a sochy madon s dítětem. Vrcholným obdobím českého gotického umění je vláda Karla IV. a Václava IV., kdy se české země stávají jedním z hlavních center evropské kultury. Dominantou činnosti je huť katedrálního kostela sv. Víta vedená Matyášem z Arrasu, projektující patrně i urbanistický rozvrh Nového Města, přestavbu Pražského hradu, královské hrady (Karlštejn), za Petra Parléře představuje vývojové centrum vyzařující progresívní výtvarné myšlenky do široké oblasti v architektuře (nové klenební obrazce scelující prostor, obnovená plastičnost článků, dynamické plaménkové motivy kružeb) a v monumentální plastice (bysty triforií, přemyslovské náhrobky, výzdoba Mostecké věže). Dvorské malířství (doložen Theodorik, Oswald, M. Wurmser) se uplatnilo při výzdobě Karlštejna, ambitu kláštera v Emauzích a kaple sv. Václava ve sv. Vítu. Ohniskem dvorské knižní malby bylo skriptorium Jana ze Středy, rozvíjelo se zlatnictví a vyšívačství, dvorské umění václavského období má intimní charakter, uplatňovaný zejména při výzdobě královských hradů a v knižní malbě, společenská základna umění se koncem století rozšiřuje. K představitelům určujícím ráz epochy patří Mistr třeboňského oltáře, jehož pozdní dílo spolu s tradicí obrazů tzv. milostných madon, parléřovskou plastikou a senzualismem domácí řezbářské tvorby tvoří zdroje umění krásného slohu, konstituovaného po roce 1390 (hlavně typy madona s dítětem a pieta, umocňující výraz bolesti a půvabu). Reakcí na společenskou krizi a umění krásného slohu je husitské revoluce obrazoborectví, vytvářející vlastní umění (podoby mučedníků, polemické antiteze Krista a Antikrista-papeže, kult bohatě zdobených biblických rukopisů). V poděbradské době roste význam regionálních center (Kutná Hora) a panských fundací (Blatná, Jindřichův Hradec). Za Jagellonců oživuje dvorské umění (činnost B. Rieda), nejvýznamnější díla pozdně gotického i raně renesančního sochařství souvisejí s podunajskou oblastí, v malířství řeší Mistr litoměřického oltáře problémy středoevropské malby na přechodu pozdní gotiky k severské renesanci, na přelomu 15. a 16. století dochází k importům jednotlivých italských prvků a hlubšímu vyrovnávání se smyslem nového renesančního umění. Renesanční sloh byl do Čech importován v letech 1526–1620, první renesanční stavbou je až letohrádek královny Anny (Belvedér) budovaný v letech 1536–1563. P. delta Stella a B. Wolmutem, stavby Pražského hradu představují směs renesančních a pozdně gotických forem (kruchta u sv. Víta, Sněmovna, Míčovna). Přestavují se císařské (Poděbrady, Mělník) a budují šlechtické zámky (Litomyšl Náchod, Opočno, Český Krumlov, Třeboň, Jindřichův Hradec, Bučovice) nejčastěji ve formě troj- a čtyřkřídlých dispozic s loggiemi, zdobenými sgrafity, nástěnnými malbami a štukaturami (Hvězda, Kratochvíle). Městská architektura rozvíjí typy radnic a patricijských domů, sochařství se omezuje na figurální náhrobky (tumba, epitaf, kašny a řezbářské výzdoby interiérů). V poslední čtvrtině 16. století vzniká v okruhu Rudolfa II. mezinárodní manýristické centrum, v sochařství reprezentované A. Colinem a A. Vriesem, v malířství B. Sprangerem, H. von Aachenem, G. Arcimboldem, J. Heintzem a E. Sadelerem, v uměleckém řemesle D. Miseronim a K. Lehmanem. Barokní umění se v českých zemích prosazuje v pobělohorské době v souvislosti s hospodářskými, společenskými a náboženskými proměnami pomalým přechodem od manýristických forem k raně barokním formám (valdštejnské stavby v Praze a Jičíně), po polovině 17. století začíná obnova a výstavba řádových budov, zejména jezuitských (Klementinum), prováděná italskou společností C. Luraga a D. Orsi. Sochařství a malířství reprezentují realistická díla J. J. Bendla a K. Škréty, syntetizující manýristické, italské a západoevropské vlivy. V poslední čtvrtině 17. století se budují stavby podle návrhu F. Carattího a J. B. Matheyho (Černínský palác, zámek Trója, křižovnický kostel na Starém Městě), v jižních Čechách se formuje skupina kostelů kupících menší kaple kolem ústředního prostoru, v sochařství vynikají M. V. Jäckel a F. Preiss. V první třetině 18. století vrcholí střetnutí domácí reformační tradice s katolictvím, projevující se v umění dramatickými formami. Vlivy italského radikálního baroka borrominiovské a guariniovské orientace se uplatňují skupinou dynamických architektur (kostely ve Smiřicích, Břevnově, Obořišti, Nové Pace), autorsky připisovaných Dienzenhoferovi nebo Santinimu (průčelí sv. Mikuláše na Malé Straně), jehož díla využívají průniky složitých geometrických obrazců, Santini je zároveň tvůrcem specifického fenoménu – české barokní gotiky (Želen, Kladruby, Sedlec, Žďár nad Sázavou), K. I. Dienzenhofer pokračoval realizací kostelních staveb v duchu radikálního baroka. V sochařství působí F. M. Brokof a M. B. Braun tvořící sochy pro Karlův most, výzdobu kostelů a paláců, ve východních Čechách působí rodina Pacáků a Ř. Thény. Malířství ovlivňované osobnostmi M. Willmanna a M. Halbaxe vrcholí v Brandlově syntéze barokních prvků (temnosvit, dramatický a kontrastní kolorit, vzrušený pohyb), uplatňované zejména v portrétech a oltářních obrazech. Vrcholné úrovně dosahují podobizny J. Kupeckého a nástěnné malby Reinerovy. Od 30. let 18. století tvorba přechází do raně rokokové polohy, A. Lurago vytváří prostorové iluzívní architektury, J. Wirch a I. Palliardi se blíží klasicismu, který za tereziánské Paccassiho přestavby Pražského hradu zcela převládl, obdobně se vyvíjí sochařství, zvláště v dílnách Prachnerů a Platzerů, malířství reprezentující intimní drobnomalby Grundovy a iluzívní fresky Palkovy josefínské reformy uzavírají období baroka v Čechách. Plně se rozvíjející klasicismus konce 18. století (Tylovo divadlo) vrcholí na začátku 19. století empírem, přežívajícím v užitém umění do 30. let. Rozvíjí se urbanismus (Terezín, Josefov, Mariánské Lázně, Karlín), vytváří se typ úřední budovy a činžovního domu (Platýz, 1813), nové technické stavitelství (Chotkova silnice, nábřeží a řetězový most v Praze), výjimečně vznikají monumentální díla (zámek Kačina). V souvislosti s průmyslovou revolucí se budují předměstí, bourají hradby a zakládají veřejné zahrady a sady, často s gotizující architekturou (Fischerova přestavba letohrádku v Královské oboře), v sochařství se uplatňuje náhrobní a pomníková plastika (J. Malínský, F. X. Lederer, V. Prachner), v malířství vyniká J. Bergler a K. Postl, rozvíjí se užitá grafika. Následující generace sbližuje klasicismus a romantismus prostoupený obrozenskými ideály (A. Machek, A. Mánes, F. Tkadlík), působení J. Navrátila představuje obnovení kontinuity s uměním pozdního baroka, posílení koloristické tradice (Liběchov, Ploskovice, Jirny). Kolem poloviny 19. století vrcholí romantické období sochařství (V. Levý) a zároveň se konstituují umělecké organizace a instituce, do poloviny 19. století dospívá české výtvarné umění do klasické fáze dílem J. Mánesa, K. Purkyně, stojícího v čele realistického kritického proudu, Kosárkovou monumentální syntézou české krajiny a dílem figuralistů (S. H. Pinkas, V. Barvitius, J. Cermák, Q. Mánes). Období neorenesance vytváří zejména architektonická díla pro veřejné a kulturní účely (NM, ND), formálně se opírající o italskou renesanci (V. I. Ullmann, A. Barvitius, J. Zítek), ale i o francouzské a české vzory (J. Schulz, A. Wiehl). Na výzdobě klasických děl české architektury se podílela generace ND, vytvářející kromě monumentálních děl i podněty pro další vývoj, zejména sociálně laděným žánrem (J. Schikaneder, H. Schwaiger) a realistickou krajinomalbou (A. Chittussi). Počátkem 20. století sloučilo české výtvarné umění v díle generace 90. let evropskými podněty s vlastními pokrokovými tradicemi, vrcholil symbolismus (J. Preisler), A. Slavíček modifikoval krajinářský impresionismus, který byl programem pro M. Jiránka organizátora vývojově významných výstav (A. Rodin, francouzští impresionisté a E. Munch). Před první světovou válkou nastoupila další generace s programem expresionismu a kubismu: Osma, Tvrdošíjní a Skupina výtvarných umělců, po válce vzniká sociální umění velkého motivického a obsahového rozpětí (V. Rabas, K. Boháček, V. Sedláček), zaměřené na život venkovských a městských proletářů a jejich pracovních prostředí (Sociální skupina), důležitou vývojovou tendencí bylo proletářské umění (V. Mašek), rozvíjející se pod vlivem bolševické revoluce v Rusku, na jejíž podněty reagovaly rovněž české avantgardní tendence konstruktivismu a poetismu (F. Muzika, J. Štyrský, K. Teige). 30. léta jsou ve znamení protifašistického odporu představitelů realistických tendencí (F. Bidlo, A. Pelc, O. Mrkvička), ale i surrealistů (J. Štyrský, Toyen), v imaginativní malbě a jiných proudech (J. Síma, V. Tittelbach, V. Sychra, J. Čapek, E. Filla, J. Bauch, E. Famíra, F. Foltýn, J. Král, J. Grus). Za 2. světové války nastoupila nová generace (J. Liesler, Z. Seydl, A. Paderlík, F. Jiroudek, F. Gross, A. Hudeček, K. Lhoták, K. Souček, Z. Smetana, B. Latina) navazující na civilistní prvky sociálního umění 20. let, která ovlivnila poválečný vývoj, zejména vítězství socialistické orientace. Významnou součástí českého výtvarného umění je volná, ilustrační a časopisecká grafika reagující od přelomu století na umění výboje i vlastní sociální poslání, jejíž základnou se stal Hollar a řada časopisů (Trn, Šibeničky, Červen). A. Mucha spoluvytvářel francouzskou art nouveau, protiválečný a protikapitalistický rys měly cykly F. Kupky, rozvíjela se knižní grafika (Z. Braunerová, F. Kobliha). Evropského významu dosáhla česká sociální grafika 20. let (M. Holý, P. Kotík, J. Rambousek, V. Sedláček, V. Rada, V. Fiala) a politická grafika a karikatura období protifašistického odporu (F. Bidlo, A. Pelc, J. Čapek, E. Filla), k socialistickému programu se hlásila i proletářská avantgarda kolem časopisu Trn (V. Mašek, V. Tittelbach, F. Tichý), pokrokovou tendenci měla i grafika Brunnera a Lady. Ve 30. letech se rozvíjela volná a knižní grafika (J. Váchal, F. Kobliha, F. Muzika) a konstruktivistická avantgarda Devětsilu, těžící v typografii a knižní grafice z podnětů sovětské avantgardy (K. Teige, O. Mrkvička, J. Štyrský). Válečné období navázalo na sociální umění 20. let, jehož politická a společenská pokrokovost se v plné šíři rozvinula v poválečné socialistické grafice (J. Zrzavý, F. Tichý, C. Bouda, V. Sivko, Z. Sklenář, K. Svolinský, A. Strnadel, M. Hegar). Sochařství sdílelo s malířstvím evropskou orientaci, uplatňovanou na domácí výtvarnou a myšlenkovou tradici, realismem přesáhlo do 20. století dílo J. V. Myslbeka zakladatelský význam měl jeho žák J. Štursa, dobový secesní symbolismus nalezl odezvu v díle S. Suchardy, L. Šalouna, F. Bílka, rodinovsky podnět u J. Mařatky, B. Kafky, O. Španiela a J. Horejce, O. Gutfreund realizoval jako jeden z prvních sochařů kubismus a podílel se s K. Pokorným, J. Laudou, K. Dvořákem, B. Bendou a K. Kotrbou na sociálním umění 20. let. Ve 30. letech byly J. Wagnerem, B. Stefanem, V. Makovským, K. Lidickým aktualizovány soudobé podněty francouzského a italského sochařství i domácí hodnoty baroka a realismu v protifašistickém odporu. Poválečné socialistické sochařství se uplatnilo v monumentálních dílech, památnících, urbanistických a architektonických projektech i ve volné plastice (V. Makovský, J. Wagner, K. Lidický, J. Bauch, J. Lauda, K. Pokorný, B. Benda, J. Malejovský, R. Svoboda, V. Vingler, J. Wielgus, M. Axman). Architekturu vrcholícího historismu a secese (A. Balšánek) zasáhlo na přelomu století hnutí usilující o konstruktivnost a funkčnost, podmíněné novými sociálními výhledy, vůdčí osobností byl J. Kotěra, na nějž navázali mimo jiné J. Gočár, P. Janák, J. Kroha, kteří zasáhli i do interiérové architektury (kubistický nábytek). Po 1. světové válce prošla česká architektura funkcionalismem a purismem, ovlivňována sovětskou, holandskou a francouzskou konstruktivistickou avantgardou (J. Krejcar, B. Feuerstein, J. Fragner, J. Havlíček, K. Honzík, B. Fuchs, A. Benš). V meziválečném období se stala Praha jedním z hlavních světových center vývoje, které pod vlivem bolševické revoluce v Rusku anticipovalo projekty a myšlenky socialistické přestavby. Na tuto tradici navázal po 2. světové válce vývoj architektury, který umožnil velkorysou realizaci plánů i mladší poválečné generace architektů (J. Hrubý, Z. Pokorný, F. Cubr, V. Hilský). Po Únoru 1948 nastoupilo také české výtvarné umění důsledně a cílevědomě cestu k socialistickému životnímu názoru. Po určitých estetických omylech ze začátku 50. let se vyvíjelo rychle kupředu. Výzdoba československého pavilónu na Světové výstavě v Bruselu roku 1958 a její mezinárodní úspěch se staly prvým tvůrčím vítězstvím nové společnosti. Tehdy také započal nástup mladé generace, jež do výtvarného snažení vnesla myšlenkový kvas i ruch. V součinnosti i plodné soutěživosti různých generačních vrstev se v průběhu 60. a 70. let zformovala bohatě profilovaná podoba českého malířství, sochařství i grafického a užitého umění. Jedním z nejkladnějších přínosů nového výtvarného umění se stal nástup a rozkvět monumentálního umění. Zprvu je inspirovaly nedávné tragické události z války (Lidice, Ležáky), radost z osvobození i prvá fáze nového budovatelského úsilí. Návrh na mozaiku Ležáky pro nerealizovanou kryptu obětem nacismu od V. Sychry z roku 1951 zůstává výstižným příkladem úspěšného pokusu o spojení zisků moderně koncipované kompozice a expresívně cítěné barvy s důsledným realistické kresby. Sochařská výzdoba Lidic (B. Stefan, K. Lidický) napověděla možnost ideového působení tvarově úsporné plastiky, citlivě začleněné do prostředí památníku. Sgrafita A. Zábranského naznačila obsahovou přesvědčivost staré renesanční techniky, podložené některými formovými prvky z tradice lidové výtvarnosti a ohlasem kresebnosti M. Alše. Reliéfy na průčelí Muzea V. I. Lenina (L. Kodym a kolektiv), vrata Národního památníku na Vítkově (J. Malejovský), výzdoba pamětní síně Rudé armády tamže (V. Sychra) a mozaika K. Svolinského kolem orloje na radnici v Olomouci mají trvalou emocionální přitažlivost. Jednotlivé pomníky (Památník vítězství nad fašismem v Brně od V. Makovského a jeho další realizace v Gottwaldově i v Praze) vyslovily základní ideu způsobem, v němž se tvořivě chápaná realistická metoda umocnila výstižností modelace detailů i celku. Sousoší Sbratření K. Pokorného se proměnilo přímo v přesvědčivý symbol mající dnes už klasickou hodnotu. Evokace velkých osobností z národní minulosti (Jan Žižka od B. Kafky, Karel IV. od K. Pokorného či Jan Hus od K. Lidického) prokázala životnost realistické tradice v plastice, zaměřené i k portrétu představitelů české kultury (B. Němcová a A. Jirásek od K. Pokorného, Vítězslav Novák od J. Kodeta, J. Vrchlický od J. Wagnera aj.). V zobrazení dělníka jako nového hrdiny epochy měli úspěch především sochaři, pro něž toto vůdčí téma dóby nebylo pouze vnějším úkolem, nýbrž přímo vnitřní citovou nezbytností. Proto si trvalou výtvarnou působivost zachovávají například horníci J. Wielguse nebo jednotlivé postavy od L. Nováka, B. Bendy, J. Malejovského či K. Hladíka, u nichž nebezpečí žánrové popisnosti bylo vyváženo ryzostí a čistotou sochařské modelace. Vedle medailérské práce (O. Španiel) se úspěšně rozvinula i drobná žánrová plastika (K. Hladík), jež v soustředěném úsilí například V. Vinglera s jeho zvířecími motivy dosáhla i nemalého společenského uplatnění. V 50. letech došlo i k novému rozkvětu textilního umění a k obnovení jeho dekorativně monumentální funkce (A. Fišárek, A. Kybal). Rovněž se aktualizovala umělecká platnost výzdoby sakrálních objektů, z nichž bronzová mříž ve Zlaté bráně chrámu sv. Víta od J. Horejce si podržuje estetickou platnost daleko přesahující meze svého účelu. Ve vlastní malbě došlo k historicky významnému oživení krajinářství, zvláště když tato tvořivost se mohla opřít o řadu vyzrálých uměleckých osobností (V. Beneš, V. Rabas, K. Holan, M. Holý, V. Rada, V. Sedláček, J. Slavíček, B. Dvorský). Impresívní metoda senzuální barevnosti určovala dílčí individuální modifikace při hledání citově proměnného vztahu k přírodě, chápané ve zdůrazněném výkladu myšlenkového obsahu české krajiny, ztotožňované přesvědčivě s pojmem vlasti. Když kolem roku 1960 nastal obrat v estetickém nazírání, došlo i k dalšímu významovému posunu v krajinomalbě, hledající ideovou účinnost ve výtvarné metaforizaci skutečnosti (J. Grus, F. Jiroudek, J. Smetana, A. Fišárek, J. Otčenášek, J. Zrzavý, K. Černý). Rozšíření celkového uměleckého programu vedlo k prospěšné diferenciaci, kdy k původně převažující krajině venkovské se přidala i krajinomalba městská, v nejednom směru navazující na tradici civilistního pojetí (S. Ježek, F. Gross, K. Lhoták, J. Paur, V. Beneš). Nové akcentování formotvorných zřetelů způsobila zesílení lyrických složek, chápajících krajinnou realitu v poloze obrazového znaku (O. Janeček). Tento přístup zesílil v okamžiku nástupu nové generační vlny (F. Fremund, J. John, V. Kiml, O. Smutný, F. Ronovský, J. Jíra), jež na počátku 60. let převedla také krajinomalbu k jiným cílům. Umění podobizny stálo v popředí zájmu výtvarné estetiky i praxe 50. let. Jako dílo světového významu a nejvyšší umělecké hodnoty už klasického odkazu se trvale uplatňuje Hlava V. I. Lenina od J. Laudy, jež byla sice vytvořena již roku 1945, ale právě v tomto údobí udávala ta nejvyšší kritéria. Čestně se s ním poměřovalo úsilí K. Lidického, jenž tehdy vytvořil celou galerii komorních sochařských portrétů, jimž se vyrovnávají i díla O. Španiela, K. Hladíka, A. Sopra, B. Bendy, J. Kodeta nebo J. Kavana. Malířský portrét se svou snahou odhalit lidskou podstatu jedince v plné jednotě fyziognomických rysů a psychických vlastností nalezl pozorného pěstitele zvláště ve stále nedoceněném úsilí J. Horníka. Tyto výtvarné kvality postihujeme rovněž v malířsky kultivovaných obrazech W. Nowaka, v pohledech na vlastní stařeckou tvář u L. Kuby, v pronikavých sondách do dětské duše u V. Vrbové-Hotrbové nebo v citlivých studiích kulturních osobností od V. Tittelbacha a v koloristicky pojatých autoportrétech R. Wiesnera. Portrétní umění M. Švabinského, po roku 1948 uplatňované především v drobném formátu poštovní známky a v kreslené podobizně J. Fučíka, zůstává trvalým odkazem. Nepochybnou jistinou umění tohoto údobí a jeho pevným a stále platným odkazem nepřestává být široká oblast grafiky, navazující plynule na velkou a nepřerušenou tradici spadající až do konce 19. století. Obdobně ke krajinářství se tu uplatňovalo několik vyhraněných tvůrčích osobností (M. Švabinský, K. Vik, V. Stretti, V. Silovský), posilovaných nezeslabenou aktivitou příslušníků generace sociálního umění 20. let (J. Rambousek, K. Štika, M. Holý, A. Moravec, L. Šimák, V. Fiala, K. Müller). Spolu s dalšími mladšími autory (K. Štěch, L. Jiřincová, M. Kazdová) se rozvíjela rušná tvořivost jak v různých technikách, tak i dílčích oborech od podobizny přes krajinu až k vedutě. Mnozí z nich zasahovali i do ilustrace, jejímuž rozkvětu dalo mocný impuls nakladatelské podnikání s jeho důrazem na význam knihy jako kulturního statku. J. Lada, K. Svolinský, F. Tichý, C. Bouda, J. Trnka, A. Strnadel, J. Liesler nebo V. Sivko vyrostli v prvořadé ilustrátory publikací, jejichž dokonalá grafická úprava se mohla rovněž opřít o vynikající umělce (O. Menhart, F. Muzika, J. Šváb, Z. Seydl, Z. Sklenář). Patos budování v hluboké proměně sociálních poměrů i vztahů a složitá mezinárodní politické situace poskytovaly dramatickou životní látku karikatuře (A. Pelc, O. Mrkvička, A. Hoffmeister, V. Reichmann, J. Novák, L. Haas, J. Kándl). Účinným pomocníkem byl i plakát, sledující důležité poslání politiku agitační (A. Zábranský) i kulturní, ať už ve službách divadla nebo filmu. Nepřerušená vývojová kontinuita kreslířství jako vlastního klíče k tvoření grafiky a nezbytný předpoklad ilustrační praxe otevřely přímou cestu ke kreslenému filmu. J. Trnka jej povznesl ke světové úrovni a položil základy k českému animovanému filmu, od začátku spolupracoval s předními výtvarníky (K. Lhoták, Z. Seydl) a tvůrci (O. Hofman, Z. Smetana, K. Miller). V oblasti užitého umění realizovaného v nejrůznějších technikách a materiálech zůstává zejména sklo (L. Smyčková) a porcelán (O. Eckert, manželé Radovi) vedle kovu či dřeva náročnou polohou řemeslné práce, navazující na domácí tradici. Průmyslové výtvarnictví vytvořilo specifický charakter českému designu, uplatňujícího se především v tvarování strojů a nástrojů (Z. Kovář, Š. Malatinec). Období, které následovalo po 2. světové válce, představuje etapu, v níž způsob života a jeho perspektivy podmiňují rozsáhlou přestavbu hmotného životního prostředí. Proměny vedly ke změně v charakteru krajiny a venkovského osídlení, k novým komponentám krajiny patří vodní díla, soustavy energetických a dopravních staveb. Nástup nových architektonických hodnot v širokém měřítku poválečné výstavby souvisí se změnami názorů, teoretických stanovisek a stylového výrazu, které člení vývoj do několika etap. První léta poválečné výstavby byla ve jménu obnovy a vypracování územních plánů, byly stanoveny funkční a směrné plány bytů vymezující prostorové a funkční normy (prototypy kolektivních domů), současně byly hlouběji propracovány otázky industrializace stavebnictví, hromadného bydlení a urbanizace krajiny. Teorie architektury řešila otázky psychologických účinků architektury a tvorby životního slohu (K. Honzík), probíhala výstavba vzorových sídlišť (Kladno-Rozdělov, Ostrava-Bělský Les), rozvíjela se restaurace a rekonstrukce památkových objektů (věž Staroměstské radnice, Míčovna Pražského hradu). Všeobecným zavedením typizace a normalizace, zprůmyslněním stavebnictví, zejména hromadné bytové výstavby, a jednotnou plánovací metodikou dospěla architektura a urbanismus k výrazově i technologicky jednotnějším systémům. V 50. letech se prosadila orientace na sociální realismus, odlišný od funkcionalistických trendů. jako na směr motivující jednotně architektonickou tvorbu s ostatními druhy umění. Přestavby městských center zahrnují i začleňování solitérů do historických jader (obchodní dům Kotva, hotel Intercontinental v Praze), Architektura se prosazuje v konfrontaci se zahraniční tvorbou (pavilóny světových výstav, zastupitelské úřady v Londýně, Stockholmu, Římě, Brasílii, Athénách), architektonické hodnoty v inženýrských dílech (stanice a nástupní prostory metra, nuselský most v Praze). Proces typizace, normalizace a zprůmyslnění nabyl významu i jako činitel formotvorný, sjednocující architekturu na nové technické bázi. Výrazným souborem jsou budovy s železobetonovým skeletem a zavěšeným pláštěm (Ústav makromolekulární chemie ČSAV, budovy televize a vysokých technických škol v Praze a Ostravě), stylově charakteristické pojetí industriální architektury vzniká z konfrontace domácích koncepčních schopností s konstrukčními systémy, materiály, způsoby realizace uplatňovanými v zahraničí (televizní vysílač a hotel Ještěd, budovy podniků zahraničního obchodu, zejména Strojimport, Chemapol, Motokov, Koospol v Praze). Výrazná pozornost je věnována uchování a využití historických památek s nutnou proměnou funkční struktury (Praha, Český Krumlov, Tábor, Jihlava, Pardubice), mezi úspěšné rekonstrukce náleží zejména úpravy Pražského hradu, dostavba Emauz, rekonstrukce Jiřského kláštera, rekonstrukce a dostavba ND.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 2. 2023
Autor: -red-

Odkazující hesla: Praha, sociální umění.