symbolismus

Literatura / Výtvarné umění / Poezie

[Symbolizmus, řečtina] evropský umělecký směr 2. poloviny 19. století a začátku 20. století. Vznikl původně ve francouzské poezii, od začátku 80. let 19. století se šířil po celé Evropě a vedle literatury (těžištěm byla poezie) zasáhl výtvarné umění a divadlo. Symbolismus byl projevem a výrazem individualistické revolty proti soudobé společnosti. Nejprve se symbolismus odvracel od společenské problematiky (S. Mallarmé ), později dospěl u některých představitelů k výrazné sociální angažovanosti (E. Verhaeren). Teoretické základy odvozovali symbolisté ze subjektivně idealistické filozofie A. Schopenhauera a novokantovců, z idejí F. Nietzscheho a H. Bergsona a z uměleckého programu R. Wagnera, zásady symbolismu formuloval roku 1886 J. Moréas v Manifestu symbolismu. V umělecké tvorbě se symbolisté zaměřovali na oblast fantazie, snů a iracionality, na zachycení složitých duševních stavů a nálad pomocí uměleckých symbolů. Rozvinuli metaforickou stránku poezie věnovali pozornost zvukové kvalitě slova a verše a v důsledku toho dospěli na jedné straně ke sblížení poezie s hudbou na druhé straně k prozodickému uvolnění a k tvorbě volného verše. Za hlavní představitele francouzské literatury symbolismu jsou považováni S. Mallarmé, J. Laforgue, P. Fort, E. Verhaeren, M. Maeterlinck, k tzv. „druhé“ symbolistické generaci se počítají P. Valéry a P. Claudel. Francouzský symbolismus vyvolal značný ohlas ve všech evropských literaturách (R. M. Rilke, H. von Hofmannsthal, W. B. Yeats, T. S. Eliot, G. Machado, E. Ady, S. Wyspiaňski, K. D. Balmont, A. Bělyj, A. A. Blok, V. J. Brjusov, v české literatuře K. Hlaváček, A. Sova a především O. Březina ) i v Americe. – Symbolismus ve výtvarném umění byl definován roku 1891 francouzským kritikem A. Aurierem (*1865–†1892). Základním východiskem bylo převedení duchovní představy či emoce do mnohoznačné řeči symbolu, ve zdůrazněném subjektivistickém pojetí hrálo významnou úlohu vcítění. Kromě výrazně literárně inspirovaného proudu se především pontavenská škola (E. Bernard, *1868–†1941, P. Gauguin) zabývala otázkami výtvarné formy a usilovala o nové zvýraznění a psychickou nosnost formálních prvků (teorie syntetismu, cloisonnismu). Přes různost začátku stylových východisek vyústil symbolismus posléze do plošného vegetativního tvarosloví, v němž splynul se secesí. – Nejvýznamnější předchůdci výtvarného symbolismu jsou G. Moreau, O. Redon a P. Puvis de Chavannes. Výtvarným protějškem francouzského literárního symbolismu byla Gauguinova pontavenská škola (první kolektivní výstava symbolistů roku 1889). K dalším představitelům evropského symbolismu patří zejména J. Ensor, A. Böcklin, G. Klimt, A. Kubin, A. Beardsley, M. A. Vrubel, E. Munch. V českém umění se symbolismus uplatňoval od poloviny 90. let 19. století do doby kolem roku 1915, ve výtvarné tvorbě se objevuje nejprve v mysticky orientované tvorbě F. Bílka později i v dílech S. Suchardy, L. Šalouna a po přelomu století i B. Kafky, v malířství je hlavním představitelem J. Preisler, v grafice V. Preissig. Ve svých počátcích byli symbolismem ovlivněni i M. Švabinský a F. Kupka. Koncem prvního desetiletí 20. století nastoupila druhá generace symbolistů, reprezentovaná zejména J. Zrzavým, J. Váchalem a F. Koblihou. Symbolismus, v českém umění často splývající se secesí, představuje dobový protipól opožděného impresionismu a je jedním z významných pramenů českého moderního umění. – V divadle se symbolismus projevil maximální stylizací, byla preferována oblast fantazie a iracionality, abstraktní ideje byly scénicky ztvárněny prostřednictvím jemně odstiňované deklamace herců a malířsky pojednané dekorace. Symbolismus zasáhl činnost divadelních souborů i dramatickou tvorbu. Ve Francii bylo 1890 P. Fortem založeno Théátre d'Art s cílem obrodit divadlo poezií; byla zde realizována spolupráce s výtvarným uměním (skupina Nabis). Roku 1893 založil A. Lugné-Poe divadlo L'Oeuvre, které uvedlo reprezentativní dílo symbolismu Pelléas a Mélisanda (M. Maeterlinck), dále inscenaci Král Ubu (A. Jarry). Ve Stockholmu působilo od roku 1907 Intimní divadlo (zakladatel A. Strindberg). Z dramatiků: M. Maeterlinck, E. Verhaeren, H. Ibsen (pozdní dílo), A. Strindberg, W. B. Yeats, S. Wyspiaňski, K. Hamsun, T. S. Eliot, L. N. Tolstoj, A. A. Blok, V. J. Brjusov.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 3. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alfred Kubin, Arnold Böcklin, Aurélien Marie Lugné-Poe, avantgarda, české výtvarné umění, Émile Nelligau, Endre Ady, Félix Valloton, francouzské výtvarné umění, Franz Hellens, Hugues Rebell, Jacek Malczewski, João da Cruz e Sousa, Konstantin Dmitrijevič Balmont, Ljudmil Stojanov, loannis Papadiamandopulos, Max Elskamp, Michail Alexandrovič Vrubel, Mir iskusstva, Modrá růže, Mychajlo Opanasovyč Draj-Chmara, Nabis, négritude, Odilon Redon, Pierre Puvis de Chavannes, polské výtvarné umění, Pont-Aven, Post-Impresionismus, Rainer Maria Ritke, rakouské výtvarné umění, ruské výtvarné umění, směr umělecký, sovětská divadelní avantgarda, Stanislav Kostka Neumann, symbol, syrská arabská literatura, Valerij Jakovlevič Brjusov, Vladimír Roy, Waclaw Szymanowski, Walter Crane, Witold Wojtkiewicz.