secese

Výtvarné umění / Architektura

[Latina], původně protestní umělecké hnutí namířené proti historismu a eklekticismu 19. století, později výtvarný styl jako historicky jedinečná vzájemná jednota nových životních souvislostí a formálních principů. Secese se rozvinula jako proces konvergence mezi protiklady soudobého naturalismu, romantismu a symbolismu. Spojovací článek tvořil secesní ornamentální systém, který se inspiroval především tvary a procesy organické přírody, a zároveň byl i nositelem symbolu. Secese se stala posledním z univerzálních výtvarných stylů, výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století. V Německu a Rakousku nazývána Jugendstil (střediska v Mnichově, Berlíně, Vídni), ve Francii Art Nouveau (Paříž), v Anglii a USA Modern Style. Hlavní znaky secese jsou ornamentálnost (vegetativní a florální ornament), lineárnost, plošnost, záliba v lomených barvách, v architektonickém a estetickém využívání různých materiálů. Pro secesi je typická plynulá vlnící se křivka, jež vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, a stylizace. Těžiště secese leží v dekoraci a užitém umění. K hlavním představitelům secesní malby patří skupina Nabil, G. Klimt, M. A. Vrubel, z českých umělců A. Mucha, J. Preisler, V. Preissig, F. Bílek. V architektonické geometrii secese předznamenala konstruktivistické tendence (J. Hoffmann, P. Behrens, O. Wagner, J. Kotěra). V literatuře se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti; v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a motivů a hláskových skupin. Výrazný je kult hudby. Secesní literatura přejímá i květinové a zvířecí motivy a motivy erotické, oživení titánské autostylizace (O. Březina, J. Karásek). Secese usilovala o vytvoření nového životního stylu, ale přitom se vázala na exkluzívní potřeby vyšších vrstev.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 27. 7. 2005
Autor: -red-