romantismus

Literatura / Výtvarné umění / Hudba

[Francouzština], myšlenkové a umělecké hnutí, které vzniklo v Evropě na přelomu 18. a 19. století jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala francouzská revoluce. Romantismus odrážel prohloubení protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem, v umění odpor proti strnulým normám předchozí klasicistické estetiky. Jedna ze základních vývojových etap evropské literatury a umění 1.poloviny 19. století Romantismus byl uměním subjektivistickým a individualistickým, které přímo reagovalo na nové sociálně ekonomické skutečnosti. Proti klasicistickým pravidlům vyžadoval tvůrčí svobodu jedince (odtud rozvoj lyriky a míšení tradičních žánrů, například uvádění groteskních prvků do tragédie), proti antickým vzorům vyzdvihoval národní specifičnost a lidovou tvorbu. Rozpory v soudobé společnosti řešil romantismus buď únikem do fantazie, idealizované minulosti nebo vzdálených zemí (pasívní romantismus), nebo naopak úsilím o přetvoření světa (revoluční romantismus). Postavy romantických literárních děl se bouří proti společenským konvencím, nechtějí se podřídit zákonům, stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky, poutníky. Romantičtí hrdinové jsou silní jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí. Mezi nejvýznamnější evropské literatury období romantismu patří literatura anglická, francouzská, německá, maďarská a ze slovanských ruská a polská. Vrcholnými představiteli anglické literatury byli básníci G.G.Byron, P.B.Shelley a prozaik W.Scott, ve Francii V.Hugo, A.de Musset, v Maďarsku S.Petöfi, v Německu H.Heine, v Polsku A.Mickiewicz, J.Slowacki, v Rusku M.J.Lermontov a A.S.Puškin. Významné místo v evropské literatuře zaujímá K.H.Mácha a spisovatelská generace Štúrova. V hudbě byla obdobím romantismu zhruba léta 1800 až 1900. Vyznačovala se subjektivností hudebního výrazu, pod vlivem literatury příklonem k fantazijním látkám, obdivem pro přírodu. Změnilo se postavení umělce-hudebníka ve společnosti. Skladebně došlo k uvolnění klasické formy (hlediska tektonická podřízena stránce obsahové a výrazové) a stavebné pravidelnosti melodiky. Byla obohacena rytmická stránka (časté útvary tečkované, molové, synkopické a nepravidelné) a harmonie (chromatika, časté modulace). Barevný zřetel vedl k nové instrumentaci. Uplatňovaly se prvky lidové hudby (idealizace lidových tanců). V rané fázi romantismu (asi 1800–1830) se pěstovaly zvláště menší formy vokální (píseň, balada), v nichž básnické slovo napomáhalo výrazu, a klavírní (variace, fantazie, lyrický kus, idealizace tanců). Hlavní představitelé F.Schubert, C.M.von Weber, F.Mendelssohn-Bartholdy, R.Schumann, F.Chopin. Od 30. let 19. století přinesl pronikavé změny novoromantismus, hlavními formami se staly programní symfonie, symfonická báseň a hudební drama (H.Berlioz, F.Liszt, R.Wagner). S novoromantismem souvisí vznik národních hudebních škol. V pozdním romantismu došlo (zvláště v symfonii) k určité syntéze klasických a romantických skladebných principů (J.Brahms, A.Bruckner) i k předjímání postupů hudby 20. století (G.Mahler). Romantismus v divadle (1. polovina 19. století) svým individualistickým zaměřením reagoval na novou sociální skutečnost rozvíjející se společnosti a odrážel jeho vnitřní protiklady. Stál v opozici vůči tradici klasicistického divadla a navázal na preromantismus 18. století (hnutím Sturm und Drang, S.Mercier). Originálnost umělecké tvorby rozbila tradiční dělení žánrů na tragédii a komedii, usilovala o individualizaci postav a konkretizaci scénického prostředí. Manifestem romantismu se stala předmluva V.Huga ke hře Cromwell z roku 1827, v Německu na romantické divadlo silně působila tvorba W.Shakespeara. Svobodná imaginativní hra představ dramatika a určité zaostávání inscenačních metod divadla vedly ke vzniku tzv. knižního dramatu. Romantické drama se rozvíjelo ve Francii (V.Hugo, A.de Vigny, A.de Musset), v Německu (A.W.Schlegel, H.von Kleist, G.Büchner), v Rusku (A.S.Puškin ), v Polsku (A.Mickiewicz, J.Slowacki ), v českém divadle jej reprezentovala raná tvorba J.K.Tyla. Vznikaly nové žánry (melodram, osudová tragédie, lokální fraška). Romantickou poetiku v herectví tvořila řada významných osobností (E.Kean, Lemaitre, L.Devrient, P.S.Močalov), scénické prostředí se individualizovalo tzv. místním koloritem s prohlubující se historickou věrností. Romantická linie se objevila v divadle i později, v českém divadle od 60. let (tzv. pozdně romantické divadlo, J.J.Kolár), od konce 19. století v tzv. neoromantismu (hry E. Rostanda, H.von Hofmannsthala). Ve výtvarném umění byl romantismus předznamenán anglickým preromantickým hnutím v letech 1760 až 1790, které do umělecké tvorby přineslo nové podněty (zdroj inspirace v přírodě, lidové tvorbě, zdůraznění fantazijní složky umění), a učením J.J.Rousseaua. Proti intelektualismu klasicistické estetiky zdůrazňoval cit a dojetí a právo na tvůrčí svobodu. Vyzdvižením úlohy obrazotvornosti a individua, které je bezmocné vůči společnosti, dal průchod i iracionálním a mystickým idejím, jež vedly až ke kultu choroby a smrti. Charakteristickými rysy romantismu jsou obrazná a symbolická umělecká koncepce, kult přírody, exotismu, hledání „ztraceného ráje“, proklamace návaznosti na minulost, adorace dětství, i tvůrčí nezávislost na tradici. Romantismus (zejména anglická malba) výrazně ovlivnil symbolismus a secesi, krajináři pak impresionismus v důrazu na subjektivní prožívání nálady. V německém umění byl romantismus spojen s protiracionalistickým proudem pietistických hnutí a s novou vlnou novoplatonismu. Hlavními představiteli romantického malířství jsou v anglickém malířství W.Blake, W.Turner, v německém C.D.Friedrich, P.O.Runge a nazaréni, ve francouzském E.Delacroix a T.Géricault. V sochařství ovlivnil romantismus především obsahovou stránku tvorby (zdůraznění složitosti psychologie, podtržení afektu a adorace nezkrotné přírody – David ďAngers, F.Rude, A.L.Barye). Idealizace minulosti, která je jedním z charakteristických rysů romantického umění, se stala základní ideou romantismu historizující architektury čerpající z tvarosloví slohových řádů minulosti, zejména středověku (Ch.Barry a A.Pugin – Parlament v Londýně, K.F.Schinkel, E.Viollet-le-Duc, J.Fischer). V českém výtvarném umění reprezentují romantismus některými složkami svého díla A.Mánes, F.Tkadlík, J.Navrátil, později se prolíná romantismus s realismem v tvorbě J.Mánesa a A.Kosárka. Novoromantismus se projevil zejména v dílech žáků Haushoferovy školy, dále J.Mařáka, M.Pirnera a H.Schwaigra.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 10. 2004
Autor: -red-

Odkazující hesla: Aleardo Aleardi, Aleksis Kivi, Alexandre Dumas starší, apollinský a dionýský princip, belgická literatura, belgické výtvarné umění, české výtvarné umění, dějiny umění, Domingos José Gonçalves de Magalháes, Eugene Delacroix, George Gordon Byron, gotika, Karol Ludovít Libay, Ludwig Adrian Richter, Moritz von Schwind, Nová věčnost, Pjotr Iljič Čajkovskij, portugalské výtvarné umění, prerafaelité, řecké novověké výtvarné umění, římská škola, Robert Casadesus, slovenské výtvarné umění, směr umělecký, symbol, symbol, telugská literatura, Vladimir Davidovič Aškenazy, Wilhelm Kempff.