Václav IV.

Biografie / Panovníci českých zemí / Šlechta

*26.2.1361 – †16.8.1419, z dynastie Lucemburků, od roku 1378 český král, v letech 1378–1400 římskoněmecký císař, syn Karla IV. a Anny Svídnické. Jeho panovnické postavení s vysokou prestiží v tehdejší Evropě bylo dlouhodobě vytvářeno jeho otcem Karlem IV. Již jako dvouletý byl Václav korunován na českého krále a stal se (do roku 1378) braniborským kurfiřtem. Disponoval tak dvěma kurfiřtskými hlasy. Jako patnáctiletý byl zvolen a korunován římskoněmeckým králem. Po otcově smrti se stal hlavou lucemburské dynastie. Svou moc opíral o vládu v konsolidovaném českém státě (Čechy, Slezsko, Lužice, svrchovanost nad Moravou, Lucemburskem a Braniborskem). Jeho vláda spadala do období měnících se ekonomických, sociálních, politických a ideologických poměrů v Čechách (začátek hospodářské stagnace, rozvoj českého měšťanstva, upevňování stavovské moci šlechty, reformní a revoluční hnutí). V římskoněmecké říši (oslabování její jednoty v Německu, boje ve městech i mezi městy a knížaty) i v celé feudální Evropě (krize římskokatolické církve v důsledku schizmatu, pokračující stoletá válka v západní Evropě). I když Václav IV. nemohl soudobé krizové jevy odvrátit, nebyl v důsledku svých osobních vlastností (neschopnost cílevědomě uskutečňovat svou vůli, útěky od diplomaticky náročných jednání k lovům a zábavám, závislost na svých oblíbencích – milcích, alkoholismus) ani schopen jim energicky a iniciativně čelit. Ztratil proto svou autoritu mezi Lucemburky a jeho vláda vedla k závažnému poklesu prestiže českého státu a k oslabení panovnické moci v rámci zemí české koruny. Již v období let 1378–1383 se v důsledku schizmatu ukázala být neúčinná politická koncepce Karla IV., založená na spolupráci s církví a dobrých vztazích s Francií. Václav IV. zůstal stoupencem římského papeže, jenž mu vycházel v mnohém vstříc, zatímco Francie a část říše (Václav Lucemburský, Habsburkové) podporovali papeže avignonského. Václav IV. při pokusech o řešení schizmatu nezískal v říši dostatečnou autoritu. Jako představitelé říšské strany podporující římského papeže přitom vystupovali Wittelsbachové, kteří bezprostřední vliv Václava IV. jako panovníka rovněž omezovali. Od roku 1381 sílily konflikty mezi říšskými knížaty a městskými svazy, Václav IV. v zásadě podporoval knížata. V průběhu 80. let 14. století byla narušena také Václavova panovnická autorita v Čechách, hlavně v důsledku vlivu jeho oblíbenců, kteří se někdy nevybíravými prostředky obohacovali (Z. Huler) a podporovali krále v jeho zábavách. Roku 1384 probíhal králův konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, v němž král svou krutostí značně poškodil svou osobni prestiž (umučení Jana z Pomuku). Roku 1385 se proti Václavovu stylu vlády postavila otevřeně česká šlechta a někteří příslušníci lucemburské dynastie, Václav nebyl schopen svou autoritu obnovit. V květnu až červenci 1394 a v březnu 1402 až listopadu 1403 byl zajat panskou jednotou, která ve spojení s některými Lucemburky (Jošt Moravský, Zikmund Lucemburský) převzala vládu v zemi. Pasivita Václava IV. v říši vedla roku 1400 k jeho sesazení porýnskými kurfiřty a k volbě Ruprechta Falckého římskoněmeckým králem. Nový panovník však bez souhlasu Lucemburků nemohl získat obecné uznání. V letech 1404–1405 stabilizoval Václav IV. své postavení v Českém království nastolením spoluvlády s panstvem. Nedocílil však obnovy své vlády v říši, kde byl po smrti Ruprechta Falckého zvolen za krále Jošt Moravský. Od začátku 14. století stoupal politický význam pražské univerzity, na jejíž půdě se projevovaly dobové ideologické, politické a národnostní konflikty. Od roku 1403 probíhal spor, který byl převzat českým reformním hnutím. Jeho hlavním představitelem se stal Jan Hus. Roku 1409 potřeboval Václav IV. podporu univerzity pro francouzský návrh na svolání koncilu do Pisy k odstranění schizmatu. Protože odpůrci jeho politiky byli němečtí mistři, udělil Dekretem kutnohorským většinu hlasů na univerzitě (3 hlasy ze 4) českým mistrům. Přibližně od roku 1410 již Václav IV. do politického dění významněji nezasahoval. Faktickou představitelkou Českého království a české koruny se stala česká šlechtická obec. Zároveň se šířilo reformní hnutí a radikalizovalo se v lidových vrstvách, zejména po upálení J. Husa v Kostnici roku 1415. Od Husa se Václav IV. roku 1412 distancoval. Václav IV. zemřel krátce po zprávě o pražské defenestraci bez následníka. Dědické nároky na České království přešly na jeho mladšího bratra, římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 7. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: Albík z Uničova, Anna Svídnická, Boček z Kunštátu, Břeněk ze Skály, české výtvarné umění, Dekret kutnohorský, Döffingen, Fridrich I. Bojovný, Gian Galeazzo, Jan Nepomucký, Jan Sádlo z Kostelce, Jan z Jenštejna, Jan Zhořelecký, Jan Žižka z Trocnova, Jana Bavorská, Jindřich Lažanský Lefl, John Oldcastel, Karel IV., Karolinum, Krakovec, krásný sloh, Křivoklát, Lucemburkové, Mikeš Divůček z Jemniště, Petr Zmrzlík ze Svojšína, Pole, Praha, Příběnice, Prokop Moravský, Purkart z Janovic, řád německých rytířů, Rhens, Ruprecht Falcký, Točník, Václav Králík z Buřenic, Václav Lucemburský, Visconti, Voksa z Valdštejna, Zdeněk z Labouně, zeměpanské hrady, zemský mír, Zikmund Huler, Zikmund Lucemburský, Zvolen.