realismus
Umění / Výtvarné umění
A) metoda uměleckého ztvárnění skutečnosti vycházející z pravdivého zobrazení lidské osobnosti s jejími rozmanitými vztahy ke skutečnosti, odhalení zákonitého, typického, prostřednictvím individuálního zobrazení života; prostupuje všemi uměleckými druhy po celé dějiny umění. V realismu tvoří organickou jednotu funkce poznávací, harmonizační (sjednocuje cit, rozum, vůli) a dorozumívací. Nezbytnou vlastností realistického uměleckého díla je jednota obsahu a formy. B) umělecký směr 19. století usilující o pravdivé poznání a zobrazení skutečnosti. Název vznikl v 50. letech ve Francii (proklamoval jej G. Courbet) a označoval programovou orientaci soudobé literatury i výtvarného umění na objektivní neidealizované a místy kritické ztvárnění reality. V literatuře se vyhranil realismus ve Francii v polovině 19. století (J. Champfleury, 1821–1889, vydal 1857 programový spis Le Réalisme). Kritický realismus vznikal v 1. polovině 19. století, v Čechách a na Slovensku v 2. polovině 19. století, v době, kdy se prohlubují společenské rozpory. Mezi nejvýznamnější představitele kritického realismu patří ve francouzské literatuře Stendhal, H. de Balzac a G. Flaubert, v anglosaské Ch. Dickens, W. M. Thackeray, Mark Twain, v polské B. Prus, v bulharské I. Vazov, v ruské N. V. Gogol, I. S. Turgeněv, I. A. Gončarov, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij, A. P. Čechov, v české J. Neruda, K. Světlá, V. Hálek, A. Stašek, K. V. Rais, J. Holeček, J. Herben, M. A. Šimáček, A. Jirásek, J. Arbes, T. Nováková aj., v slovenské literatuře P. Országh-Hviezdoslav, Vajanský, T. Vansová, M. Kukučín, Timrava, Tajovský, L. Podjavorinská, Jégé a další. Linii kritického realismu tvorby ve 20. století tvořivě rozvíjeli H. Barbusse, A. France, E. M. Remarque, R. Rolland, T. Dreiser, E. Hemingway, J. Gaisworthy, G. Greene, T. Mann, S. Zweig, M. A. Nexø, K. Čapek, J. Hašek a další. Ve výtvarném umění byli iniciátory realistického úsilí ve francouzském malířství G. Courbet, C. Corot, H. Daumier, J. F. Millet, v Rusku peredvižnici, v Čechách K. Purkyně, V. Barvitius, A. Chittussi. V divadle přispěl realismus koncem 19. století k obratu směrem k aktuálním problémům zejména měšťanské společnosti, k níž zaujal kritický postoj (užívá se též pojmu kritický realismus). V dramatu byli jeho představiteli zvláště A. N. Ostrovskij, A. P. Čechov, M. Gorkij, L. N. Tolstoj, G. Hauptmann, H. Ibsen, raný G. B. Shaw, u nás L. Stroupežnický, G. Freissová, bratři Mrštíkové. Scénický realismus probojovával francouzský režisér A. Antoine, nejhlouběji zásady realismu rozvinul K. S. Stanislavskij. V herectví, které v té době postihuje psychologickou stránku postav, vznikl směr psychologický realismus (T. Salvini, E. Duseová, E. Vojan, H. Kvapilová ). V obecném pojetí odrazu objektivní skutečnosti jedna z hlavních linií vývoje divadla od antiky až do současnosti. Divadlo je formou zobrazení, analogickým obrazem života (jednání postav v určitém prostředí) a tento nezprostředkovaný obraz obsahuje silný objektivní princip.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
3. 9. 2024
Autor: -red-
Odkazující hesla: Aleksis Kivi, Anton Pavlovič Čechov, belgická literatura, belgické výtvarné umění, české výtvarné umění, Edouard Manet, Eugene Delacroix, Gustave Courbet, Jan van Eyck, Karel Malich, Karol Ludovít Libay, naturalismus, novozélandské výtvarné umění, olejomalba, portugalské výtvarné umění, řecké novověké výtvarné umění, směr umělecký, syrská arabská literatura, Tadeusz Pawlikowski, telugská literatura, typizace, Vasilij Ivanovič Surikov, verismus, verismus.