Velkomoravská říše

Velká Morava – tradiční označení nejstaršího západoslovanského státního útvaru, prvního společného státu předků Čechů a Slováků. Vytvořila se začátkem 9. století v jižní části Moravy, kde byl ekonomický a společenský vývoj nejprogresívnější a kde nejdále dospěl mezikmenový sjednocovací proces. Přímá souvislost s někdejší Sámovou říší

není dokázána. V čele Velkomoravské říše stála dynastie Mojmírovců

, která se opírala o silnou vojenskou družinu. Významnou pozici si zřejmě udržela velmožská aristokracie. Kolem roku 833 porazil Mojmír I.

nitranského knížete Pribinu

a připojil k Velkomoravské říši jihozápadní Slovensko. Ve 40. až 50. letech 9. století zesílila snaha sousední východofranské říše

o prosazení nadvlády nad sílící Velkou Moravou. Nový velkomoravský panovník Rastislav

(vládl v letech 846 až 870) uznal formální věrnost východofranské říši, ale usiloval zároveň o upevnění faktické nezávislosti své země. Roku 855 vítězně odrazil útok východofranských vojsk. V roce 863 povolal do Velkomoravské říše byzantskou misii

Konstantina

a Metoděje

, aby položila základy samostatné církevní organizace nezávislé na východofranských biskupstvích (Pasou, Saloburk). Zavedení slovanského písma a začátek slovanské literatury znamenaly přelom v duchovní kultuře slovanských národů. Krize velkomoravského státu v letech 870-871, kdy porážka od Ludvíka II. Němce

(roku 869) a rozbroje mezi Mojmírovci přivedly Velkou Moravu krátce do přímé závislosti na východofranské říši, byla překonána nástupem Svatopluka

(870-894). Za jeho vlády nabyla Velkomoravská říše největšího politického a kulturního významu. Bylo dovršeno vytváření církevní organizace (od roku 880 měla Velkomoravská říše arcibiskupství a dvě biskupství, z toho jedno se sídlem v Nitře). K Velkomoravské říši bylo přičleněno území Čech, Vislanů

, oblast horní Odry, zřejmě Panonii

a Potisí s vlivem až do sedmihradských solných dolů a Svatoplukovu moc uznávaly i srbské kmeny v Lužici

a v oblasti Sály (odvádění tributu). Svatopluk vedl úspěšné boje s východofranskou říši a dosáhl uznání samostatnosti Velkomoravské říše roku 874 mírem ve Forchheimu s Arnulfem Korutanským

a roku 884 v Tullnu dohodou (s formálním uznáním „věrnosti“) s císařem Karlem III. Tlustým. Svatopluk získal uznání i od papežské kurie. V roce 880 vydal papež bulu Industriae tuae, kterou vzal Velkomoravskou říši pod svou ochranu a schválil slovanské písmo a slovanskou liturgii. Spory mezi zastánci latinské a slovanské liturgie řešil Svatopluk hned po Metodějově smrti (885) vyhnáním kněží slovanské liturgie. Po Svatoplukově smrti došlo v důsledku dynastických bojů k vnitřní krizi velkomoravského státu, zesílené odpadnutím vedlejších území. Dříve, než se podařilo Mojmírovi II.

zkonsolidovat státní a církevní organizaci, bylo v letech 905-906 Mojmírovo vojsko poraženo Maďary, kteří likvidací knížecí družiny zničili velkomoravský stát (život na velkomoravských sídlištích, jak prokázal archeologický výzkum, existoval dál, ale ne na vyšší státní úrovni). Maďaři své vítězství upevnili 4.7.907 poražením vojska východofranské říše u Bratislavy. Velkomoravská říše byla formujícím se raně feudálním státem. Její jádro tvořila velká sídelní centra s hospodářským zázemím (nejvýznamnější Mikulčice, Uherské Hradiště, Nitra). Podrobné svědectví o vysoké hmotné kultuře Velkomoravské říše podal archeologický výzkum prováděný po 2. světové válce. Státní organizace se však ve Velkomoravské říši teprve upevňovala. Nebyla dotvořena jednotná hradská soustava a daňový systém jako v pozdějším českém přemyslovském státě. Velkomoravská říše byla významnou etapou českých a slovenských dějin. Byly v ní položeny základy slovanské vzdělanosti a literatury, na její politický a hospodářský odkaz navazoval ve změněných podmínkách český přemyslovský stát a zprostředkovaně ovlivnila i počátky uherského a polského státu.