Sasko

Německy Sachsen – spolková země v Německu

a historická oblast mezi Harzem, řekami Ems a Labem a pobřežím Severního moře; v 5.–6. století zde vznikl kmenový svaz Sasů. Roku 531 Sasové podpořili Franky v boji s durynskou říší, za saských válek v letech 772–804 však byli Franky podrobeni a násilně christianizováni. Pro právní potřeby byl vypracován svod kmenového práva Lex Saxonum. Ve 40. letech 9. století vznikla v Sasku vévodství ostfálské a vestfálské, sjednocená do roku 880 ostfálskými Liudolfovci. Saští vévodové se stali nejmocnějšími feudály východofranské říše; po vymření Karlovců zvítězili postupně nad dalšími rody (Liutpoldovci, Konrádovci), získali královskou korunu a vytvořili římskoněmeckou říši. Roku 961 dosadili do čela správy v Sasku se zmenšenou vévodskou pravomocí rod Billungů. Luidolfovci a vysoká saská šlechta rozšiřovali svá území mimo jiné expanzí proti polabsko-pobaltským Slovanům. Za sálské dynastie byla saská šlechta (Billungové, Ota z Northeimu) v opozici proti císařům, kteří se zde snažili rozšířit své říšské statky. 1073–75 odboj šlechty a povstání části sedláků proti švábským ministeriálům Jindřicha IV.; opozice feudálů obnovena za boje o investituru (přispěla k oslabení centrální státní moci v Německu). Po vymření Billun gů 1106 zdědili jejich statky Welfové a Askánci; vévodský titul byl udělen dědici Oty z Northeimu Lotharovi ze Supplinburgu (1125 zvolen římskoněmeckým kráilem jako Lothar III.). Lotharovy držby přešly sňatkem jeho dcery Gertrudy (1143) s Jindřichem Pyšným na Welfy (vévodové od 1137). Vévoda Jindřich Lev rozšířil svrchovanost říše (fakticky rodovou moc Welfů) až k baltskému pobřeží (právo zakládat biskupství na sever od Labe). Po sporu s císařem Fridrichem I. Barbarossou byli Welfové 1180 zbaveni vévodské hodnosti; Vestfálsko připadlo arcibiskupům kolínským, vévodou saským jmenován Bernhard Askánský. Askáncům se nepodařilo Sasko ovládnout, fakticky došlo k rozpadu Saska na menší feudální celky. Titul vévody saského a hodnosti saského kurfiřta užívaly askánské větve vládnoucí v Lauenbursku a Wittenbersku. Karel IV.

zapojil saské vévody do své politiky a určil, že kurfiřtský titul má náležet držiteli Wittenberska. Roku 1423 získali Wittenbersko i se saským kurfiřtským hlasem míšeňští Wettinové. V 16.–17. století začali na území starého Saska pronikat braniborští Hohenzollernové (Magdeburk); za napoleonských válek bylo na místě welf ského Hannoverska zřízeno král, vestfálské pro Napoleonova bratra (Jeróme Bonaparte). Vídeňský kongres 1814–15 obnovil Hannoversko a předal větší část původně saského území Prusku (provincie Sasko, hlavní město Magdeburk, dalšími centry Halle, Wittenberg, Halberstadt), které získalo také Vestfálsko; 1866 anektovali Prusové království hannoverské a 1867 získali pod svůj přímý vliv i zbylá saská území (Brunšvicko, Anhaltsko) v rámci Severoněmeckého spolku (od 1871 Německo). Dnes je původní Sasko součástí SRN (spolková země Dolní Sasko, vestfálská část severního Porýní-Vestfálska a země Sasko-Anhaltsko, rozdělená roku 1952 na kraje Magdeburk a Halle).