česká literatura

Prvním písemným památkám české literatury (9. století) předcházela ústní slovesnost, jež odrážela původní předfeudální společenské vztahy, ale rozvíjela se i později vedle literatury psané. Spisovným jazykem byla staroslověnština (9. až 11. století), latina (10. až začátek 19. století), čeština (od konce 13. století) a němčina (zejména od josefinismu do 30. let 19. století). Za hlavní vývojové periody české literatury se tradičně pokládá literatura starší (do 18. století) a česká literatura nová. První písemné památky na české půdě vznikaly v 60. letech 9. století, kdy Konstantin

a Metoděj

vytvořili pro Velkou Moravu hlaholské písmo

a jako liturgický a literární jazyk zavedli staroslověnštinu. Vedle literatury překladové (základní texty důležité pro bohoslužbu, ale i svod právních norem, tzv. nomokánon, a sbírka legend, tzv. paterik) vznikala později i literatura původní (Život Konstantinův

, Život Metodějův

). Staroslověnské písemnictví Velké Moravy ovlivnilo jazykový a literární vývoj v českém přemyslovském státě (píseň Hospodine, pomiluj ny

). Společným jazykem katolické církve a vzdělanců se ve středověku stala latina, která převládla i v české literární tvorbě již od 10. století. Po legendách o knížeti Václavovi

je nejvýznamnější Kosmova kronika

(Chronika Bohemorum). Ve 13. století začíná literární užití češtiny (Svatováclavská píseň, překlady části bible). Z latinských památek přelomu 13. a 14. století je nevýznamnější Zbraslavská kronika. Od konce 13. a začátku 14. století čeština rychle proniká do všech literárních druhů s určením pro různé společenské vrstvy: Alexandreis

, Dalimilova kronika

, legendy, traktáty, Klaretovy slovníky, drama (Mastičkář

), satiry, bajky. Koncem 14. století a na začátku 15. století česká literatura psaná latinsky i česky byla ideologickou zbraní reformního hnutí (Jan Milíč

, Matěj z Janova

, J. Hus

, Jeroným Pražský

). Významnou složkou nastupující husitské revoluce byla kázání (J. Hus, J. Želivský

). V době husitského hnutí se česká literatura plně zapojila do politických bojů (vojenské chorály – Ktož jsú boží bojovnici, husitské manifesty a polemiky – Hádání Prahy s Kutnou Horou

). Husitské ideály doznívají od 30. let (traktáty P. Chelčického

). V dalších letech se česká literatura zpočátku vyrovnávala s italskou renesancí (Hynek z Poděbrad), později však zvítězil učený humanismus užívající latinu (B. Hasištejnský z Lobkovic), proti němuž se prosazovalo úsilí o vytvoření česky psané literatury v humanistickém duchu (V. Kornel ze Všehrd

). Literatura se zaměřila k životní praxi a podporovala měšťanstvo. Hlavním organizátorem byl D. Adam z Veleslavína

. Pro udržení historického vědomí byla významná Hájkova

Kronika česká. Na ustálení spisovného jazyka měla zvláštní vliv jednota bratrská

(gramatika J. Blahoslava

, Kralická bible

). Po bělohorské bitvě

došlo k rozdělení české literatury. Do emigrace odešli představitelé nekatolické kultury, mezi nimiž nejvýznamnější místo zaujímá J. A. Komenský

. V českých zemích se rozvíjela katolická literatura psaná latinsky (B. Balbín

), česká barokní poezie (B. Bridel

), lidové kronikářství a ústní lidová tvorba. V době národního obrození

(od 70. let 18. století) měl pro rozvoj spisovné češtiny klíčový význam J. Dobrovský

, který kodifikoval novočeský spisovný jazyk na základě jazykové kultury doby Veleslavínovy. Do 30. let v krásné literatuře vynikli F. L. Čelakovský

, který plodně navázal na lidovou píseň, a J. Kollár

, hlasatel ideje slovanské vzájemnosti. Na evropskou úroveň přivedl poezii K. H. Mácha

. V jazykovědě a literární historii se stal nástupcem J.Dobrovského J. Jungmann

a P. J. Šafařík

. V další fázi (40. léta) usilovalo obrození o získání pozic politických (F. Palacký

, J. K. Tyl

, K. Havlíček

). Přes porážku revoluce v letech 1848–1849 a potlačení českého politického života v době bachovské reakce rozvíjí se česká literární tvorba i v 50. letech 19. století, kdy vydali svá nejlepší díla K. J. Erben

a B. Němcová

. Na přelomu 50. a 60. let 19. století nastoupila pak generace májovců

(60. až 70. léta), kteří rozšířili pole literatury o zájmy všelidské a prohloubili hlediska sociální (J. Neruda

, V. Hálek

, K.Světlá

). Následuje období lumírovské (80. léta), v němž česká literatura usilovala o kvalitativní vyrovnání s nejvyspělejšími evropskými literaturami (S. Čech

, J. Vrchlický

, J. V. Sládek

, J. Zeyer

). Současně se vyhraňoval v próze kritický realismus (K. V. Rais

, V. Mrštík

a A. Mrštík

, J. Herben

, T. Nováková

v tematice vesnické, M. A. Šimáček

v tematice městské a dělnické, A. Jirásek

v historickém románu). Od 90. let do konce 1. světové války se rozvíjela realistická poezie (J. S. Machar

), symbolismus (O. Březina

), naturalismus (K. M. Čapek-Chod

). Někteří autoři se propracovávají k zájmům sociálním (A. Sova

) a k politickým bojům dělníků (dělničtí básníci, S. K. Neumann

). Důležitou roli ve vývoji české Iiteratury tohoto období měla literární kritika (F. X. Šalda

). Po vzniku samostatného státu usilovali pokrokoví český spisovatelé o sociální přeměnu repertoáru (J. Wolker

, J. Hora

, J. Seifert

, K. Biebl

, V. Nezval

, F. Halas

v poezii, J. Hašek

, I. Olbracht

, M. Majerová

, M. Pujmanová

v próze a řada dalších). V jejich tvorbě se uplatňovaly i další soudobé proudy (poetismus

). Po nástupu fašismu v Německu vytvořili demokraticky orientovaní literáti širokou antifašistickou kulturní frontu (V. Vančura

, K. Čapek

, J. Čapek

, I. Olbracht

, J. Hora

, S. K. Neumann

, F.Halas

), jež se ve 2. polovině 30. let angažovala v boji na obranu republiky proti německé fašistické agresi i vnitřním fašistickým silám. V době nacistické okupace, zejména pak v jejím počátečním období, se čeští literární tvůrci snažili svými díly posilovat národní sebevědomí a formou jinotajů se vyslovovat k aktuální skutečnosti. S tím souvisí i výrazný obrat k historické a psychologické próze (V.Vančura

, J.Havlíček

, V.Řezáč

). Bezprostředně po osvobození se v české literatuře rozvíjí velká tematická oblast uměleckého zobrazení boje proti fašismu a vítězství nad ním (mj. v poezii V. Nezval

, F. Halas

, F. Hrubín

, V. Holan

, v próze J. Drda

, J. Marek

, M. Pujmanová

). Po roce 1948, v době hlubokých společenskohospodářských změn, pak vznikají velká epická díla, v nichž nacházejí odraz revoluční tradice národních dějin i historické události nedávné minulosti, předznamenávající již přítomné dění (díla M. V. Kratochvíla

, V. Kaplického

, M. Pujmanové

, J. Drdy

). Současně obrací česká literatura svou pozornost k aktuálním problémům současnosti, vzniká socialistická literatura, v níž mimořádných úspěchů dosáhla poezie (V. Nezval

, V. Závada

, F. Hrubín

, J. Kainar

). Někteří spisovatelé byli uvězněni (J. Zahradníček), řada odešla do exilu (E. Hostovský

, J. Čep

, I. Blatný). Násilně přerušený vývoj pokračoval v nepublikované literatuře (V. Holan

, J. Kolář, surrealisté). Po částečném uvolnění po roce 1956 se 60. letech 20. století česká literatura opět diferencovala a až do roku 1969 docházelo k posunům v próze (B. Hrabal

, M. Kundera

, V. Linhartová, V. Páral

), dramatu (V. Havel

, J. Topol) i poezii (F. Hrubín

, O. Mikulášek

, J. Seifert

, J. Skácel

). V době normalizace pokračoval vývoj české domácí tvorby především v samizdatové literatuře (L. Vaculík, J. Gruša, K. Šiktanc, V. Havel) a v exilu (J. Škvorecký

, M. Kundera, I. Diviš). V 70. a 80. letech 20. století docházelo k zaměření na autentičnost prožitku (J. Žáček

, písničkáři, underground) nebo naopak k složité modelaci výpovědi. Konec umělého rozdělení literatury na oficiální a samizdatovou přinesl až listopad 1989. Začala volně vycházet starší exilová literatura a její autoři tvořili nová díla (L. Vaculík, I. Klíma, E. Kantůrková, I. Wernisch, Z. Šmíd). Z autorů nové české literatury je třeba jmenovat J. Kratochvíla, J. Topola a velice populární P. Šabacha a M. Viewegha

.