František Palacký

Historie / Biografie / Politologie / Filozofie

*14.6.1798 (Hodslavice) – †26.5.1876 (Praha), český historik, filozof a politik, zakladatel novodobého českého dějepisectví, organizátor českého vědeckého, kulturního a společenského života, ideolog českého národního obrození. Pocházel z rodiny evangelického učitele v Hodslavicích, vzdělání v duchu osvícenství a německé klasické filozofie získal v letech 1812–1819 na evangelickém lyceu v Bratislavě. Svou publicistickou a vědeckou činnost započal v oblasti poezie a estetiky. Největší část svého života věnoval studiu a zpracování českých dějin. Od roku 1823 působil v Praze jako archivář v rodině hrabat Šternberků, od roku 1831 jako historiograf Království českého. V období před revolucí v roce 1848 se zasloužil o založení Matice české

, Zemského českého archivu, o založení a řízení Časopisu společnosti vlasteneckého museum v Čechách, edice Archiv český. Jeho projekt české encyklopedie z roku 1829 byl uskutečněn v letech 1860–1874 jeho zetěm F. L. Riegrem jako Riegrův slovník naučný. Později se podílel na založení Národního divadla, Svatoboru aj. V letech 1848–1849 vystupoval jako vedoucí osobnost českého liberálního politického tábora, působil jako člen Národního výboru, poslanec ústavodárného sněmu, předseda (starosta) Slovanského sjezdu. Byl navržen za poslance Národního shromáždění frankfurtského, což odmítl, obhajuje zachování rakouské říše, přebudované na principech národní federace a buržoazní ústavnosti. Na říšském sněmu ve Vídni a Kroměříži vedl skupinu národních federalistů. V 50. letech 19. století se veřejně neangažoval, v 60. letech byl vedoucím ideologem liberálně konzervativního křídla českého politického tábora. Od roku 1861 byl doživotním členem Panské sněmovny. Od roku 1863 usiloval prosadit český státoprávní program, zdůvodňovaný přirozenoprávně i historicky, taktikou pasívního odporu. Jako jeden z vůdců strany staročechů se snažil o zrovnoprávnění českého národa v rámci monarchie ve spojenectví s českou šlechtou. Nezdar této politiky, ukončené rakouskouherským dualismem, přispěl k radikalizaci jeho protirakouských postojů. Roku 1867 vedl (spolu s F. L. Riegrem a F. A. Braunerem) poselství do Petrohradu a Moskvy – jeden z prvních pokusů o samostatnou, na Rusko a Francii orientovanou českou politiku. Palackého životní dílo, monumentální Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, započaté v roce 1832, podává na základě bohatých středověkých pramenů, jejichž edici založil, a v duchu kritické metody, jíž navázal na Dobrovského, filozoficky koncipovaný obraz národních dějin do roku 1526. Jeho rehabilitace českých dějin, inspirovaná zejména historicko-filozofickými ideamii Herderovými, nalézá jejich smysl v zápase feudálního principu, ztělesněného v římskoněmeckém světě s demokratickým principem slovanským.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Adolf Bachman

, austroslavismus, Časopis Národního musea, česká literatura, české národní obrození, dějepisectví, diplomatář, filozofie dějin, František August Brauner, František Ladislav Rieger, František Michálek Bartoš, František Tkadlík, Handrij Zejler, herderismus, Ján Benedikti-Blahoslav, Jan Herben, Jan Palacký, Jiří Dušek, Josef Fischer, Josip Juraj Strossmayer, jungmannovci, Kamil Krofta, kantovství, Karel František Zap, Karel Jaromír Erben, Ladislav Lakomý, Louis Léger, Národní divadlo, Národní strana, Praha, rakousko-uherské vyrovnání, revoluce 1848–1849, Rukopisy, slavistika, Slovanský sjezd, Tomáš ze Štítného, Václav Alois Svoboda, Václav Fiala, Zdeněk Nejedlý.